Článek
Petr Pavel má pravdu v tom, že musíme být připraveni na nejhorší a v případě lepšího pak můžeme být příjemně překvapeni. To ale, lidově řečeno, „neobjevil Ameriku“. Takto uvažovat je nutnost každé dobré politiky. Tím, co řekl, jen „nabil“ Rusům. V politické hantýrce je to jako říct rovnou řekl, že Rusové mohou vyhrát. Jistě, tvrdá logika praví něco jiného, klíčové však je, jak to pochopí Rusové, a ti to pochopí právě takto.
Co si asi myslí Ukrajinci, kterým Západ slibuje zbraně, k ničemu se nemá, vyzývá je, aby se posunuli na bojišti, a ve finále jim takto podtrhne nohy? Nic hezkého to nebude. A ještě musí mlčet. Navíc jsem přesvědčen, že kdyby měli bojovat do totálního vyčerpání, nikdy se nevzdají. Bojují za svou identitu, svůj národ, své hranice. Bojují spravedlivou válku. Jistě, budou-li chtít, boj ukončí. Ale oni to udělají až na rusko-ukrajinských hranicích z r.2014. A to Západ pořád nepochopil. Možná proto, že z vyjadřování západních politiků a politologů mám pocit, že pro ně je válka pořád přece jen jakoby stále moc daleko.
Ano, může se stát, že se Ukrajina spolu se spojenci z NATO rozhodnou pro určité ústupky Rusku. A my samozřejmě nemůžeme přikazovat Kyjevu, na základě naší historické zkušenosti, co má dělat. Každý stát si o sobě musí rozhodovat sám. Ale i jen jeden jediný čtvereční centimetr ukrajinské půdy odevzdaný Rusku pod tlakem jeho agrese by byla velmi hrubá chyba, která by ohrozila i nás. Takové chování by v Rusech vyvolalo dojem, že vedou spravedlivou válku oni a pokračovali by v ní. Takže chtěla-li by Ukrajina odevzdat své území Rusku, bylo by to její rozhodnutí, ale země NATO si musí uvědomit, že takový krok by ohrozil i je. Představy, že Rusko v takové situaci nezaútočí na zemi NATO, je pouhá iluze. Ruské tanky by se nakonec objevily na hranicích pobaltských zemí, Polska a Slovenska. Takže myslet si, že odevzdám Krym a bude od Rusů klid, je jako myslet si, že odevzdám Sudety a bude klid od Němců.
Jsou slyšet i hlasy, že bychom neměli dopustit rozpad Ruska. Že Rusko je jaderná velmoc a že bychom tím pádem riskovali něco jako občanskou jadernou válku. Je to do jisté míry pravda. Ale právě P. Pavel řekl, že bychom měli být připraveni na nejhorší. A v Rusku žije kolik? 100 národů? Jestliže se jednou rozhodnou vydat každý svou cestou, pak ani NATO tomu nezabrání. Nelze měnit chod dějin. Rozpadl se SSSR, Československo, Jugoslávie, a nešlo o nic jiného, než o přirozený stav věcí. Někdy krvavý víc a někdy méně, ale nešlo mu zabránit. A Rusko se taky jednou rozpadne. Žádnou zemi vybudovanou seshora nelze seshora udržet silou. Žádnou, nikdy a nikým. A kdo si na to činí jakékoliv nároky, ať už z jakéhokoliv důvodu, byť racionálního, připisuje si arogantně větší moc, než je reálně možné.
Rozumnější je akceptovat realitu. Ostatně, rozpadlé Rusko bude pro celý svět lepší, než to současné. Nehledě na to, že je třeba hledat způsob, jak Rusům říct : „Už nejste velmoc. Jste jen několik státečků v rámci celého světa. A když se budete chovat slušně, vezmeme vás mezi sebe.“ Jenže oni to musí pochopit sami a ne si to přečíst ve Washington Postu nebo Timesech. Tomu by nevěřili. Musí jim to dojít a musí k tomu dojít sami. Je to běh na dlouhou trať, ale cokoliv jiného jen oddaluje nevyhnutelné a prodlužuje nebezpečí.
