Článek
Silvestr v Liberci letos připomínal zakázanou knihu, kterou čte celé město nahlas – v předmluvě stojí „omezení pyrotechniky, pokuty, mapy zákazů“, ale jakmile se setmí, stránky se samy přepisují rachotem, světlem a nezkrotným libereckým „stejně si to uděláme po svém“. Na obrazovkách svítily barevné mapy s červenými zónami, kde se „nemá“ slavit, ale Liberec nikdy nebyl excelová tabulka – je to město, které se nepřepíná do tichého režimu jen proto, aby si někdo odškrtl kolonku „splněno“.
Silvestr pod Ještědem
Na papíře je všechno jednoduché: paragraf sem, ochranné pásmo tam, k tomu pár slov o „toxické pyrotechnice“ a „tichém Silvestru“ – vypadá to hezky v tiskové zprávě, ale ne v noci, kdy se má žít, ne číst. Liberečáci si u těchhle textů potichu nasypali rakety do tašek a řekli si jen: „Jasně, rozumíme… uvidíme se o půlnoci,“ a z balkonů, parkovišť i travnatých plácků mezi paneláky se zrodila malá ohňostrojová revoluce zdola.
Místo jednoho oficiálního ohňostroje přišla mozaika soukromých výbuchů – sídliště, kopce i okrajové čtvrti se proměnily v síť světelných ostrovů, zatímco paragrafy zůstaly bezmocně ležet v šuplíku. Ano, mapy zákazů zmenšily počet míst, kde „se smí“, a hrozby vysokých pokut visely nad městem jako mrak, ale realita byla jasná: nebe nad Libercem na Silvestra opravdu nebylo tiché.
Silvestr v Liberci
Tenhle malý sloupek je poděkování všem sousedům, kteří to nevzdali – těm, co ignorovali atmosféru strašení a přesto měli dost rozumu nedělat peklo u nemocnice nebo zoo. Díky vám byl Silvestr pod Ještědem hrdý, hlučný a barevný tak, jak má být; ať si jinde zkoušejí tiché roky, tady zatím platí jiné pravidlo: když se loučíme se starým rokem, není to šeptem – je to pořádně slyšet, a hlavně je to naše.
Silvestr v Liberci
