Článek
Slovenský premiér Robert Fico má zase problém s Německem. Kancléř Friedrich Merz totiž pohrozil, že zablokuje jednání o novém evropském rozpočtu na roky 2028 až 2034, pokud se členské státy nedohodnou na pokračování finanční pomoci Ukrajině.
Fico to okamžitě označil za vydírání. Připomněl také, že Slovensko má stejné právo veta jako Německo a že si jako suverénní země může dělat vlastní názor.
Samozřejmě, že může. Ostatně nikdo Slovensku právo na vlastní názor nebere. Jen by možná stálo za to připomenout, o čem se tu vlastně bavíme.
Nejde totiž jen o nějaké tabulky v Bruselu.
Jde o zemi, kde lidé už téměř pět let žijí ve válce. Kde rodiče ukládají děti ke spánku s vědomím, že je může uprostřed noci probudit siréna. Kde se v zimě řeší, jestli půjde topení, elektřina nebo voda. A kde se ze dne na den může z obyčejného domu stát hromada sutin.
A mimochodem, pane Fico, vzpomínáte si ještě na Buču?
To ukrajinské město, kde po odchodu ruských vojáků zůstala těla zavražděných civilistů. Někteří měli svázané ruce, další byli nalezeni ve sklepech, na dvorech nebo v provizorních hrobech. O těchto zločinech informovala a jejich část zdokumentovala i OSN.
Buča přitom neleží na druhém konci světa. Od slovenské hranice u Vyšného Nemeckého je vzdálená přibližně 610 kilometrů vzdušnou čarou.
Z Bratislavy je to necelých tisíc kilometrů.
Možná by stálo za to se občas podívat na mapu. A připomenout si, že to, co dnes Ukrajinci prožívají, se neděje někde nepředstavitelně daleko.
A není to ani uzavřená kapitola z roku 2022.
Podle OSN bylo jen v září letošního roku na Ukrajině zabito nejméně 328 civilistů a dalších 2 105 bylo zraněno. Na začátku listopadu ruské bomby zasáhly budovu, kam si lidé přišli pro humanitární pomoc. Další desítky mrtvých. Další rodiny, kterým se obrátil život naruby.
A do toho přichází zima a pokračující útoky na ukrajinskou energetiku. Statisíce lidí zůstávají bez elektřiny.
Zkuste si představit, že nemůžete dítěti ohřát večeři. Že nevíte, jestli vám zítra poteče voda. Nebo jestli vás v noci z postele nevyžene další nálet.
Pro Ukrajince to bohužel není žádná hypotetická představa.
A zatím v Bratislavě řešíme, jestli je požadavek na pomoc vydírání.
K Ficově kritice se přidal i český premiér Andrej Babiš. Připomněl, že Evropa už za válku platí, a to nejen přímou pomocí, ale například i prostřednictvím cen energií.
Ano, pomoc stojí peníze. A ano, je naprosto legitimní diskutovat o tom, kolik má která země přispět, jak budou peníze využity a kdo bude kontrolovat jejich čerpání.
Taková debata je potřeba.
Stejně tak se můžeme přít o to, jestli Merz zvolil správnou cestu. Spojovat pomoc Ukrajině s jednáním o celém evropském rozpočtu je opravdu tvrdý politický tlak.
Jenže zkusme při tom všem nezapomínat, proč se o té pomoci vůbec jedná.
Ukrajina si tuhle válku nevybrala. Rusko ji napadlo a ukrajinští civilisté za to dodnes platí životy.
Fico samozřejmě může v Bruselu bojovat za slovenské zájmy. Může nesouhlasit s Německem, s Merzem i s celým návrhem financování.
Ale bylo by dobré, kdyby při tom nezmizeli ze záběru lidé, kterých se to týká nejvíc.
Protože zatímco se evropští premiéři dohadují o právu veta, někde na Ukrajině další rodina řeší, kde dnes v noci bude spát.
Pane Fico, těch 610 kilometrů není zase tak moc. Hlavně když si uvědomíme, co se na jejich konci stalo. A co se na Ukrajině děje dodnes.
