Článek
Dobře. Pojďme si představit tu situaci.
U soudu se zoufalým rodičům nepodařilo prokázat, že je prarodič dítěte toxickým člověkem, který pouze a jen škodí. Prarodič si styk s vnoučetem u soudu vymohl.
Co bude následovat?
Předávání dítěte prarodiči. Atmosféra by se dala krájet, rodiče jsou toho dne již od rána napjatí a dítě to cítí. Je předáno prarodiči, který se s rodiči nebaví, buď dělá po svůj vymezený čas s dítětem že jeho rodiče neexistují, nebo je rovnou dítěti pomluví.
Dítě nechápe, co se děje, proč se babička vůči mamince a tatínkovi tak vymezuje. Proč když chce jít tam či onam v určený den, mu rodiče opatrně říkají, že musí za babičkou. Prostě musí.
Pak dítě povyroste.
Rodiče mu už celou věc vysvětlí, stalo se to či ono, babička se naštvala, a vydupala si u soudu, že tě tehdy a tehdy bude mít u sebe. I když se to nám nelíbí, jelikož dělala a dělá to a ono.
Vážně se dá přemýšlet nad tím, že dítě nebude z celé situace vedle? Že je babička nesnášenlivý člověk, neschopný respektu a domluvy, a musí za každou cenu dosáhnout svého, že jeho rodiče honí po soudech?
Zlepší se vztah rodičů s prarodičem, když je bude obtěžovat soudy, OSPODem, brát jim jejich čas s jejich potomkem?
V mém předchozím článku mluvím o toxických prarodičích, k dítěti či jeho rodičům, nikoliv o prarodičích milých, respektujících, kteří se zkrátka zeti/snaše z neznámého důvodu nelíbí.
Je na místě zamyslet se ovšem především právě nad argumentem „Prarodič si může styk s vnoučetem vymáhat soudně“.
Jistěže.
Ale komu tím prospěje, mimo sebe?
Zlepší se ještě někdy vztahy s rodiči?
Bude chtít dítě trávit čas s prarodičem, který si ho proti vůli rodičů „vyběhal“ po soudech?
To už je jinou otázkou…
