Článek
Stížnosti na chování dítěte do pěti let asi nemusíme nijak komentovat. Stěžovat si na chování emočně nezralé osůbky, která se svými emocemi pracovat ještě zkrátka neumí a spoustu věcí neumí ještě plně a správně vyjádřit, je opravdu mimo mísu.
Co ale potom? Zase chce bonbóny, ježíši, zase si chce hrát na tabletu, apod. Později je to o Zase chce létat po venku, když je doma tak jen telefon, mluví se mnou takhle, dělá tamto. Ach my rodiče nespokojení, dítě je buď moc malé, a má omezený zájmy, co se nám nelíbí, nebo je v pubertálním věku, a všechno co se nám nelíbí, že dítě řekne za kritiku na nás, svádíme na jeho přehánění kvůli tomu, že je v pubertě.
Vadí nám že je venku nebo lépe, vadí nám že je doma a chce si s někým psát a psát a skoro na nás nepromluví.
Co se nad tím ale zamyslet do hloubky a uvědomit si, že naše výchova ovlivňuje cca 50% celku, jaké pak naše dítě je, jak se chová, jaké má postoje - tím pádem pokud se nám něco nelíbí, tak jsme s velmi vysokou pravděpodobností něco my zanedbali, my přehnali?
A druhý bod, nemůžeme naše děti prostě nechat určitým způsobem být? Aneb váš puberťák chce ven za kamarády, když mu nakážeme být doma, tak je vypruzelej, a nechce si s námi povídat. Pardon, ale pokud má puberťák splněné své povinnosti, proč má sedět doma a na sílu se s vámi jít bavit, když prostě nemá o čem a zcela logicky by raději čas trávil se svými vrstevníky?
Vztah s dětmi si také nastavujeme my. Pokud má naše dítě dojem, že nám něco říct nemůže, nebo se s námi o něčem prostě bavit nedá, případně na nás má nějakou kritiku a odklání se od nás - viník je jeden. My. Dítě si jen tak samo od sebe z rozmaru nevymyslí, že bude odtažité a bude kritizovat. Způsobili jsme si to nějakým svým chováním my.
Na místě je naslouchat, místo brečení, že dítě je nějaké a my hrozně nešťastní a nespokojení.
