Článek
Všímáte si také přetrvávajícího komunistického nešvaru s názvem Starší má prostě pravdu? Mně přijde stále až příliš všudypřítomný. Snad v každé rodině se ještě najde starší příbuzný, jenž tento nesmysl bude vykřikovat kdykoliv si někdo dovolí s čímkoliv nesouhlasit.
Jistě, starší než jsme my mají více životních zkušeností. Ale svých zkušeností, ze svého mládí v době, která teď už dávno není.
A co hůře, ony úžasné životní zkušenosti a svoje pravdy cpou horem dolem mladším do chřtánů a nenapadne je, že správná a dobrá rada je už v základu podána nenásilně, s tím, že buď si ji člověk k srdci vezme, či nikoliv. Vnucována být rozhodně nemá.
Je k popukání, že generace, jež vyrostla za režimu, jenž už v této zemi neexistuje, generace, jež neuznává autority psychologů a popírá, že člověk potřebuje duševní hygienu, generace, jež jede v systému Já jsem rodič, takže mám vždycky pravdu - tak tato chce někomu ještě něco předávat.
Děkujeme, ne.
Dnes jsme si všichni rovni. Otec není víc než syn. Dcera není méně než matka. Tchyně nemá nárok se povyšovat nad zetě - všichni máme stejná práva a také stejné povinnosti v oblasti vztahů s ostatními. Nejsme povinni snášet ničí neomalené a drzé chování. A už vůbec ne z důvodu, že někdo starší si to údajně smí dovolit.
Podívejme se na svět hezky syrově, realisticky - svět, jaký byl za mladí našich rodičů, dávno neexistuje. Svět našich prarodičů už zní naprosto abstraktně. Nemá tedy logiku, aby člověk se zkušenostmi z neexistujícího světa vykládal, jak máme my žít v tom našem.
Naši rodiče byli mladí. Měli možnost a čas vychovat děti. Měli už tu ideální dobu, kdy něco mohli opravdu dokázat, změnit. Teď už nikoho vychovávat nebudou a pokud se do našeho světa neadaptují, budou jen těmi matkami, otci, tchyněmi, tchány na obtíž, se kterými se nikdo nebude chtít bavit.
Svůj čas už měli. Teď je ten náš. Nemají nárok si nic plnit přes nás, ani nás vodit jako loutky. A je v pořádku, že tento omezený čas máme teď i my. Teď můžeme vychovávat děti, být s nimi každý den, a být pro ně ti nejdůležitější. Teď můžeme něco dokázat, měnit. Ten čas pak uběhne a opět to bude zase na našich dětech. Naší povinností je nechat je pak žít svůj život, a adaptovat se na nový svět.
Násilným tlačením všeho starého do života našich dospělých dětí a neschopností přijmout, že už nás dnes a denně nepotřebují, budeme škodit především sami sobě. Naše rady jsou jen rady, řídit se jimi nikdo nemusí.
