Článek
„To nemyslíš vážně, že mi tohle chceš udělat. Myslel jsem si, že mě miluješ, a místo toho mi teď bezostyšně říkáš, že se mě pokusíš zničit!“
Takhle reagoval můj manžel na mé konstatování, že ho nahlásím za znásilnění. Že něco takového nemůžu přece přejít a dělat, že se nic nestalo. Můj manžel, otec mého nenarozeného dítěte.
Nejspíš uplynulo sotva pár hodin, než si postěžoval rodičům. A možná i mé rodině? Buď, nebo si to mezi sebou ihned napsali. Následovala pekelná smršť. Výčitky, zhrození se nad mým údajným strašným a neloajálním chováním, od tchánovců naprosté zamítnutí mé osoby už na věky za „sprosté křivé obviňování, přehánění“, od rodičů nechápavé, nekompromisní prohlášení, jak můžu být taková a tohle dělat.
Zklamalo mě to, to ano, rozhodně jsem ale od svého záměru neupustila.
Manžel byl za prvé nepříčetně opilý, za druhé mohl ohrozit naše nenarozené dítě, za třetí, a to samo o sobě podstatné, já zkrátka nesouhlasila, byla jsem unavená, byli jsme ten den pohádaní a rozhodně jsem toto neakceptovala jako nějaký „usmiřovací“ akt. Několikrát jsem řekla, prosila, že nechci, vůbec mě neposlouchal. Ještě se mi smál, že si to máme užít než bude šestinedělí a dítě doma.
Mezi výčitkami od rodin zazněl i nesmysl, že je snad nesmyslné, abych tvrdila, že mě znásilnil vlastní muž. Že jsem si to špatně vyložila, že on třeba bral odmítání jako hru, a podobně. A že když jsem si ho vzala a čekám s ním dítě, tak snad jsem souhlasila a s tím, že spolu budeme sexuálně žít, ne?
Jak jen se pletou. Znásilnění se statisticky dopouštějí nejvíce partneři. Já jsem otřesena tím, že toho byl manžel schopen, a řešit to budu. Ať se to komu líbí, nebo ne. Mám právo na spravedlnost a potrestání takového chování.
