Článek
Karlovy Vary – Příjezd
Aneb Kalamáry Vary (Poslední prázdniny) ��
Omluvte prosím kvalitu fotek – spoléhala jsem se hlavně na přítelův fotoaparát 😵💫.
Cesta z Mělníka do Karlových Varů vedla převážně po dlouhé dálnici, a tak byla naštěstí poměrně rychlá. Na druhou stranu ale také dost monotónní – kolem dálnice nebylo téměř nic zajímavého, což mi ztěžovalo odpoutat se od nepříjemných myšlenek. I když… částečně to zachraňovalo naladění se na autorádio a trochu toho vlastního zpěvu. Aspoň jsem měla o čem přemýšlet.
Cestou jsme se zastavili v Muzeu Českých drah v Rakovníku. Můj přítel je hodně technicky založený, a i když jsem si zpočátku myslela, že mě ty obrovské lokomotivy budou spíš děsit, nakonec to bylo velmi zajímavé. Strávili jsme tam možná víc než tři hodiny!
📌 Muzeum ČD rozhodně doporučuji – ať už jste milovníci vlaků, techniky nebo máte děti. Zábava se tam dá bez problému protáhnout na celý den. Zaujme především sbírka lokomotiv a osobní vůz T. G. Masaryka. 📌
Díky vjemům z okolí jsem ani neměla potřebu utíkat do svých myšlenek. Pravda ale je, že nějaká katastrofická myšlenka se vždycky ozve – jenže když na ni nemám čas, není s ní žádný problém.
Po dávce vlakové atmosféry jsme pokračovali směrem do Varů. Jenže – jak už jsem psala – cesta byla nudná a jednotvárná, kolem jen hlína a občas keř. Po čase jsem začala mít hlad a chtěla jsem si něco vzít z kufru auta. Řekla jsem to příteli a on slíbil, že v příští vesnici zastavíme. Jenže těch vesnic po cestě moc nebylo…
Když jsme jednou z nich projížděli bez zastavení, podívala jsem se na něj s otázkou v očích – a on si zkrátka zapomněl vzpomenout. Hlad už mě v tu chvíli hodně bolel a začínala jsem být nepříjemná i já sama. Nakonec jsme sice zastavili, ale v té chvíli už přišla ke slovu i moje psychika. Nebylo mi dobře, a po chvilce jsem neudržela pláč.
Hlavou mi vířily lítostivé myšlenky – už je to zase tady, takhle se nedá žít, natož cestovat. Po nějaké době jsme pokračovali dál, ale tyto pocity mě doprovázely až do příjezdu do Karlových Varů.
Bylo to zvláštní – ale ne poprvé – že celou cestu se to dá zvládnout, a pak, těsně před příjezdem na místo, přijde ten pravý nápor úzkosti až paniky. První cedule oznamující blížící se cíl spustily další vlnu nepříjemných emocí. Uvědomění, že jsem zhruba tři hodiny od domova, a tedy od svého „bezpečného místa“, mě vyděsilo ještě víc. Vlny paniky jsem cítila i fyzicky – napětí v kostrči, neklid…
Nakonec jsem byla příliš slabá na to, abych si nevzala lék. Čekala jsem s napětím, kdy konečně zabere. Průjezd městem byl ještě trochu stresující, ale pomalu to odeznívalo – dostavila se únava z cesty, léku a částečné zklidnění po panice.
Byla jsem ráda, že jsem mohla hned zapadnout do ložnice a usnout. Toužila jsem po tichu a klidu – a díky poloze ubytování se to dalo zařídit. Zatáhla jsem závěsy a v tmavém pokoji konečně dala prostor relaxaci pro své napjaté tělo i mysl.
Občas mě ale přepadá obava, že úzkost se vrátí hned po probuzení… nebo třeba druhý den.
