Článek
Zpět do Rakouska: Vzpomínky na poslední cestu
Moje poslední cesta do Rakouska byla po několika letech nepochybně tou nejdelší. A hlavně po těch nejhorších letech s agorafobií to byla jednoznačně ta nejdelší cesta, a rozhodně bych ji vnímala jako úspěch. Dá se říct, že celou Českou republiku to šlo. Z Liberce do Brna je to přibližně tři hodiny. Nicméně první záchvěvy nervozity a strachu přišly při projíždění hranic. Pravdou je, že už v obchodě v Mikulově jsem měla takovou derealizaci a mozkovou mlhu, ale to ještě nebylo nic tak hrozného. Teprve při přijíždění k Vídni to začalo být „pestřejší“.
Byla už tma a já začala být i trochu unavená. Jenomže když zavřu oči a chtěla bych spát, jsem akorát víc ostražitá a myšlenky jsou mnohem koncentrovanější. Několikrát se mi stalo, že jsem téměř usnula a najednou se strašně lekla, že bych zrovna usnula. Spaní by sice pomohlo si zkrátit cestu, ale bohužel není možné si natolik odpočinout v mysli a těle, abych v autě usnula. No, a když jsem si tak před Vídní zavřela oči, a už se tam nějakou chvíli vezla lehčí nervozita, jako by se najednou můj mozek a všechno uvědomilo: „Tak a teď jsi tady… čtyři hodiny od domova, od tvého bezpečného místa, v cizím městě, státě… a utéct zrovna není kam…“
Pomalu se začala zvyšovat panika – stažený zadek, svaly na zádech, krku… Snažila jsem se to zvládnout dýcháním. Nějakou chvilku to vypadalo, že se mi to daří, i když se mi udělalo strašně horko v obličeji. Cítila jsem ale tu euforii a cítila, jak se to vrací zpátky. To by ale nesměly existovat ty vlny po atace, které zase občas připomenou, že všechno ještě není tak úplně v pořádku, a střídají se s pocitem, že už ti v pořádku je.
Vrchol paniky a hledání pomoci
Najednou se víc objevoval pocit, že to ještě v pořádku není, a stoupal. Vzala jsem si jen homeopatika a doufala, že to zvládnu, jenže to začalo gradovat opravdu zle. Podívala jsem se kolem sebe a viděla město, pamatuji si, že jsem tam možná byla, když jsme jezdívali na dovolenou v dětství. Ten pocit, že nevím, co dělat, jako by mě někdo držel za krkem a za páteř. Moje svaly byly tuhé a já se bála, že to nezvládnu. Zblázním se? Udusím se? Dostanu infarkt z toho namáhání srdce z takové paniky? Popravdě… nejenže jsem začala brečet, ale i křičet. Můj přítel, i když ví, jaký problém mám, bohužel moc neví, co má dělat. No, ani já to mnohdy tak úplně nevím, nebo spíš se dobře nesoustředím a nezabrzdím to možná ve správnou chvíli.
Spíš mě štvalo i to, že první vlna se dala zvládnout, ale ta druhá, intenzivnější, už byla nad moje síly. Nevěděla jsem co… a tak jsem párkrát zakřičela. Samozřejmě pro všechny případy s sebou vozím léky „první a poslední pomoci“. To se pak modlím, aby už konečně přišla ta slastná úleva, a mnohdy se to může zdát jako dlouhá chvíle. Řekla jsem si, že zavolám mamce, abych se rozptýlila, přemýšlela nad hovorem atd. Jenže i potom se stále objevovaly ty vlnky pocitu, že to není v pořádku… a mimo telefon jsem řekla, že chci do nemocnice – a bylo mi jedno, co tam se mnou udělají. Musela jsem počkat ještě asi půl hodiny, abychom dojeli do nemocnice (Vídeň – Nové Město). Z auta už jsem vyšla jako po lobotomii, protože lék první a poslední pomoci už mě uklidnil natolik, že jsem byla jako bych se probudila z hlubokého spánku a musela někam jít. Trochu zima, unavená a ráda, že jsem to přežila… přišli jsme na recepci a zeptali se, zda tu mají oddělení psychiatrie. Upřímně jsem doufala, že si aspoň s někým popovídám, co dělat. Jenže… V takové nemocnici oddělení psychiatrie nemají.
Cesta dál a návrat
A tak jsme si sedli v čekárně a mně už bylo skoro všechno jedno. Přítel se zeptal, zda můžeme pokračovat, s tím, že zítra se mnou zajde do nemocnice ve městě, kde budeme. S tím, že už mi bylo všechno jedno a já byla unavená, jsem souhlasila. V autě jsem se snažila uvelebit, abych zkusila třeba usnout. Bohužel to ani po únavě z cesty, s extrémní bolestí hlavy a krční páteře, únavy po atace a po léku na uklidnění prostě nešlo. Každou chvilku jsem se dívala na to, kolik kilometrů a kolik času zbývá, a zdálo se mi to nekonečné. Chtěla jsem už konečně do postele, i když jsem si nebyla jistá, že nebude problém spát takhle pryč. Naštěstí spát problém nebyl. Zato trochu problém byl jakákoliv cesta z bytu.
Četla jsem, co zkusit dělat, a tak jsem pokaždé myslela na věci, jako co asi dělají doma psi a moje máma a podobné věci. Nervozita tam byla, ale každou cestu z bytu byla o něco nižší a lepší. Vždy bylo třeba jen myslet nad věcmi, které mi nebudou zvyšovat nervozitu nebo paniku. Léky samozřejmě byly se mnou při každé příležitosti, ale za celou dobu těch čtrnácti dnů jsem je nepoužila, ani v případě dvouhodinového výletu do Itálie přes Alpy. Na cestu zpátky jsem se snažila připravit tím, že jsem si do telefonu stáhla různé podcasty a poslouchala je během jízdy – čímž jsem zaměstnala i své myšlení a soustředění. Takže celá cesta do Vídně proběhla bez komplikací… což znamená zase asi čtyři hodiny přes celé Rakousko. Ve Vídni jsem poslouchala hudbu, a předtím meditaci, a cítila jsem se tak klidně a uvolněně, až mě to překvapilo. Samozřejmě cesta zpátky bývá vždycky jednodušší. Jediná chvíle, kdy jsem použila další můj trik v podobě aplikace „Nepanikař“, byla před Prahou. Protože s únavou také roste i má citlivost k nárůstu paniky a nervozity, a ještě více pocitu být ve střehu. Naštěstí skrze soustředění se na hru a dýchání nebylo třeba využít ani léku první a poslední záchrany.
Pocity z nastávající cesty určitě ještě do té doby napíšu, ale byla to pro mě po opravdu možná více než osmi letech nejdelší cesta, a také poté, co se moje agorafobie dá se říci zhoršila a rozvinula. Myslím, že i tak to musím vzít jako velký úspěch, výzvu a vítězství. Když byly doby, kdy jsem si nedokázala představit vyjet z města, jet do města, nebo vyjít z domu.
Důležité poznatky a pomocné strategie
Abych z toho vypíchla důležité věci, které mi pomohly, byly by to:
- Postupné prodlužování vzdáleností: Výlety, které byly stále svým způsobem na delší a delší vzdálenosti, postupně. Musely to ale být výlety, které jsem chtěla já sama, tedy kde jsem věděla, co chci vidět a zažít, aby mě to motivovalo.
- Zaměstnání mysli: Poslech podcastů a rozhovorů, nikoli hudby. Potřebuji zaměstnat mysl přemýšlením nad tématem, což u hudby pro mě bohužel nefunguje.
- Aplikace "Nepanikař": Tato aplikace má určité prvky, které lze využít, a aspoň i tak vím, že v tom nejsem sama.
- Dechová cvičení: Jsou velká pomoc.
- Podpora důvěryhodné osoby: Mít s sebou někoho, komu důvěřujete, kdo ví o vašich problémech, aby se člověk nestyděl dát najevo svoje emoce, které nejsou snadné.
- Vyhnout se nevhodným rozptýlením: Je nevhodné dívat se pro rozptýlení do telefonu směrem dolů – to moc nepomáhá a navíc vám může být špatně i od žaludku.
- Cvičení na vědomé uvolňování: Zkusit i cvičení na vědomé uvolňování, které zaměstná tělo i mysl.
- Motivace: V neposlední řadě je to motivace! Motivace může být různá. Mně třeba pomáhá si najít věci, které bych chtěla vidět. Nyní třeba přemýšlím, jako milovník bylinek, že bude jaro a tak bych mohla svou cestu spojit s bylinkářstvím na Alpských loukách. Nelze ale dělat takové věci, když v tom člověk nevidí žádnou motivaci nebo odpor, či je k tomu nucen. Je třeba sobě naslouchat, a to je taky ústřední léčba úzkostí.
- Včasné brzdění paniky: Začít brzdit včas. Eli Pospíšilová, kterou sleduji nějakou dobu, říká, že čím déle člověk nechá rozjet paniku, tím déle se brzdí a tím déle bude trvat, než se dostane do té klidné fáze. Takže včas poznat pocit, že to není v pořádku, a je třeba pracovat třeba s dechem nebo pozorností. Tak nebo tak, jsou momenty, kdy se to stejně všechno pokazí a nás to může osobně zklamat, že jsme to nezvládli nebo „zase“ nezvládli. Ale každou zkušeností se lze učit být silnější, připravenější a motivovanější.
