Článek
Lakomec, Karamazov nebo třeba šarlatán. To vše je Ivan Trojan, jeden z našich nejlepších herců. Do svých rolí se dokáže dokonale vžít. „Člověk má v sobě skoro vše a buď je to tam víc, nebo míň. A na herectví je krásné, že to můžu objevovat a vydolovat ze sebe i negativní věci. A ony tam jsou. I Ivan Trojan se občas zachová jako lakomec,“ říká o sobě. V hraní totiž nerad předstírá. „Určitě to umím, ale dělat to nechci. Během zkouškového procesu musím předstírání odstranit tak, abych prostě ten lakomec byl.“
V životě i v herectví se Trojan snaží nebrat se příliš vážně. „To, že sami sebe neprožíváte, vám umožňuje odstup a nadhled nad tím, co děláte.“ Sám k tomu musel dospět, ale ne vždy se mu to daří. „Peru se s tím stále. Věci beru hodně vážně, a čím jsem starší, tím je náročnější dostat se k tomu, co chci svou rolí sdělit. Se zkušenostmi se tréma spíš násobí,“ říká a přiznává, že snaha nezklamat své kolegy mu někdy přináší až fyzickou bolest.
Hraní není pro Trojana jen obyčejnou prací. „Vnímavým lidem mohu skrze své postavy, říci ‚zastavte se!‘ Mám reakce od lidí, kteří viděli nějaké představení, a změnilo jim to život. Třeba proto, že si něco uvědomili. Je to jeden z důvodů, proč vlastně hraji,“ říká s tím, že pokud se herectví dělá poctivě, může se stát i posláním. Že musí mít hraní v srdci, by Ivan Trojan poradil i začínajícím kolegům. „Měli by v sobě mít nějakou roznětku, proč ho chtějí dělat. Zápal pro věc. Aby nehráli jenom proto, že si to povolání zvolili a že jim teď nic jiného nezbylo.“
Jako herec se Ivan Trojan proměnil. A nejen tím, že s léty narůstá tréma a pocit zodpovědnosti. „Moje herecká proměna nastala se vstupem do Dejvického divadla, kde po nás Miroslav Krobot chce, abychom hráli niterně, civilně a svým způsobem nenápadně,“ říká o kariéře v milovaném divadle, které považuje za svůj herecký předěl. Přesto ho občas přepadnou myšlenky na to, jak dlouho se ještě bude moci náročnému hereckému povolání věnovat. „Přemýšlím, kde je ten můj kopec. Jestli už se blížím k vrcholu. Někdy se cítím unavený,“ přiznává. „Navíc už není moc věcí, které bych ještě nedělal,“ směje se. Snad v sobě dokáže ještě dlouho nacházet tu pověstnou roznětku.
Kromě herectví má Ivan Trojan ještě jednu velkou vášeň. V mládí býval nadějným profesionálním basketbalistou, k vysněné kariéře mu však chybělo pár centimetrů výšky. Koncem minulého roku si ale splnil dávný sen a nastoupil k prvoligovému utkání v dresu basketbalového BK Opava, odehrál minutu a půl a přispěl čtyřmi body k vítězství svého týmu.
Myšlenka jeho basketbalového prvoligového debutu vzešla od Petra Czudka, trenéra opavského týmu, s nímž pojí Trojana silné přátelství. „Když se mě ptal, co by mohlo přebýt to, že jsem kdysi nastoupil na osm minut za Bohemku v druholigovém utkání, řekl jsem, že snad jedině ligový zápas za Opavu.“ To, co bylo zprvu myšleno jako legrace, se ale nakonec podařilo zrealizovat. „Do zápasu jsem nastupoval s myšlenkou, že se pouštím do něčeho, co může skončit velkým trapasem,“ nezastírá strach.
Utkání bylo úplně vyprodané a na vstupném se podařilo vybrat 85 tisíc korun. Výtěžek putoval na konto Klubu cystické fibrózy, jehož je Trojan už mnoho let patronem. „Snažím se žít tak, abych se před sebou nemusel stydět a když se za něco postavím, lidé se na to mohou spolehnout.“ Řídí se tím, že by se člověk měl odvděčit za to, že se mu v životě daří dobře a pomoci lidem, kteří takové štěstí neměli. A věří, že i jednotlivec může na světě mnoho změnit, i když třeba jen drobnými skutky. „Když každý den udělám něco malého s vírou, že to samé si řekne co nejvíc lidí, tak šance je. I když jsem spíš skeptik, v tomto chci být optimistou.“
Podcast s Ivanem Trojanem si můžete poslechnout zde.
