Článek
Protože když nemáte možnost rozptýlit se přáteli, rodinou nebo zábavou, potkáte toho největšího soka: sami sebe. „Čelíte sám sobě. Pochopíte, že nejste takoví kabrňáci, jak jste si mysleli, a musíte se naučit žít sám se sebou. Chce to obrovskou odvahu neutíkat do zábav, ale třeba teď v zimě, týdny a týdny nepotkat živáčka. Chce to odvahu zůstat stát na místě a hledat hodnotu svého života,“ říká spisovatel v podcastu ChariTALK, který je nově k vidění i na Stream.cz.
Osudy samotářů mapuje spisovatel od jara do podzimu. V zimě by se totiž za mnohými vůbec nedostal. A oni by ho třeba ani nepřijali, protože žijí v souladu s přírodou a jejich nálada se ročnímu období přizpůsobuje. Na samotě potkal víc mužů než žen. Vzdělání mají různé: Od základního až po vysokoškolské. Mluvil například s jaderným chemikem, který se dobrovolně rozhodl žít jako jako bezdomovec.
„Neexistuje sociologická skupina samotářů. Každý je jedinečný. Každý má jiný příběh a jiný důvod, proč je sám. Každopádně žít sám žít v přírodě, bez elektřiny, bez vody, to už chce velkou odvahu a ti lidi musí být tvrďáci. Já je respektuji a s některými mě pojí prověřené letité přátelství,“ prozrazuje Palán.
Někteří lidé se vyhýbají civilizaci už 40 let. Ti se už většinou vrátit nikdy nechtějí, svou minulost pohřbili. Například Zdeněk Sátora. Jako bývalý horník by jistě měl nárok na důchod a na ošetření lékařem, ale on si chtěl pomoci sám. „Vyprávěl mi, že když měl zubní kaz, drápal si ho hřebíkem. Když to nepomohlo, tak si v torzu auta vzal drátek, namočil ho do kyseliny v autobaterii a kaz si vyleptal,“ vzpomíná Palán na jednoho z hrdinů své knížky.
Do civilizace se už nechtěla vrátit ani paní Martina, jedna z nejryzejších osobností, kterou spisovatel potkal. Ona si vytvořila utopii, jakýsi „zvířecí svět“, ve kterém měla osly, kozy, husy, a maringotku, do které pršelo. Byla šťastná, pak ale onemocněla a kvůli silným bolestem musela do hospicu, v němž ve smíření odešla.
Palán také spolupracuje s asociací hospiců. O zakladatelce hospicového hnutí Marii Svatošové říká, že to je anděl kombinovaný s buldozerem. Je to podle něj obdivuhodná žena, která, hoří a zapaluje i ve svém věku.
„V hospici je naděje pro něco, co je za hranicí života pozemského. I pro nevěřícího je tam naděje v tom, že se můžou vyladit rodinné vztahy, odpustit, dokončit, vynadat. Právě v hospicích je na tu naději čas. Pečovatelky a lékaři tam snad nebývají ani moc vyhořelí, protože ty příběhy většinou končí dobře,“ zamýšlí se Palán.
