Článek
Když se politická debata zvrhne v násilí, ztrácíme víc než jen jednu veřejnou tvář. Ztrácíme základní pravidlo civilizované společnosti: člověk nemusí souhlasit s názory druhého, ale nikdy nesmí být proto zabit. Smrt Charlieho Kirka — zastřeleného při veřejné akci na univerzitě v Utahu — to bolestně připomněla. Incident skončil smrtí mladého otce a aktivisty; 22 letý podezřelý byl již zadržen.
Politika je hlučná, občas i zraňující; je to však jiná forma boje — slova, argumenty, organizační síla, převyprávění příběhů — ne kulky. Názory pana Kirka s těmi mými mnohdy nesouzněly. Donalda Trumpa také dvakrát „nežeru“. Ale když někdo vymění rétoriku za kulku, neodstraní názory, které mu jsou odporné: jen vytvoří novou vlnu bolesti, nenávisti a strachu. A ten nejkřehčí úděl nese rodina oběti. V případě Kirka média opakovaně zmiňují jeho manželku Eriku a jejich malé děti — lidé, kteří teď čelí ztrátě, šoku a veřejnému soudu emocí, aniž by měli šanci zpracovat vlastní zármutek v soukromí.
Je snadné v afektu hledat „spravedlnost“ tam, kde jí není — a říci, že „nějaký problém“ se tím vyřeší. Nejde to. Atentát vezme život, ale nezmění světový názor, nezmění ideologii, nezmění systém. Co zůstane, jsou mrtví, pozůstalí, traumatizované děti a polarizovaná veřejnost, která si bude svůj hněv v budoucnu dokazovat už jinak — možná tvrději, možná méně rozumně. To není cena, kterou bychom měli být ochotni zaplatit. (Viz boom sdílení nepřiměřeně grafických záběrů — šokující videa se šířila sociálními sítěmi a způsobila další trauma u dětí i dospělých.)
Reakce veřejných činitelů a komentátorů byla zatím jednotná v jedné věci: násilí a politické atentáty se nesmí stát nástrojem sporu. Výzvy k modlitbám, odsouzení a naléhání na klid zaznívají z obou stran politického spektra — protože základy demokracie a společenského soužití mají přednost před jakoukoli ideologií. Současně ale vidíme i hlasy, které ospravedlňují nebo relativizují násilí; takové reakce pouze dokreslují, proč je důležité znovu a znovu opakovat, že atentát nelze proměnit ve „správnou odpověď“.
Nejde jen o politickou etiketu — jde o to, co dělá společnost lidskou. Účelem politiky a veřejné debaty je vést spory bez toho, aby vyhasínal lidský život. V momentě, kdy se z obhajoby myšlenek stane právo vzít život za nesouhlas, společnost přestává být komunita. A v tom je také obrovská křehkost: děti, o které se Kirk staral, teď ztratily otce. Jejich potřeby — emoční, psychologické, praktické — by měly být centrem pozornosti, nikoli nábojem do politických střetů.
Co může udělat společnost? Zaprvé, jasně a neromantizovaně odsoudit politické násilí — bez ohledu na to, koho zasáhne. Zadruhé, chránit bezpečí veřejných akcí a podpořit odpovědná média a platformy, aby nešířila nevhodný obsah, který sekundárně traumatizuje rodiny a děti (šíření záběrů z místa činu se ukázalo být obrovským problémem).
Tento případ je hrůznou lekcí: ať zastáváme jakékoli politické smýšlení, atentát nám ukáže, že krutost nikdy není legitimní odpovědí. Pokud si přejeme otevřenou společnost, musíme si zároveň přát svobodu projevu bez násilí. A především — musíme pamatovat na ty, kdo trpí nejvíc: manželku, děti a blízké, kterým nebylo dáno, aby si tento druh utrpení zasloužili.
---
Zdroje (výběr):
Úvaha autora
Zprávy o střelbě a vyšetřování: CBS News.
Reportáže o šíření videí a dopadu na děti/rodiče: The Washington Post; Associated Press.
Údaje o pátrání po podezřelém a výzvách FBI: ABC News.
Reakce a odsouzení z akademického prostředí (případ Oxford Union): The Guardian.
