Článek
Když si na sebe vzpomenu dnes, musím se smát. Všichni říkali, že jsem hezká holka, měla jsem a vlastně do dnes mám spoustu kamarádů, vyrůstala jsem v podporující rodině, vystudovala bez problémů a o zábavu také nebyla nouze. Neumím si vybavit, z čeho ty obavy plynuly. Jen vím, že jsem se těšila, až budu opravdu dospělá, budu mít svou rodinu, podporu v podobě partnera, práci. Dnes opravdu nevím, co se mi na mém dospívání nelíbilo, zpětně bylo krásné.
Jsem lehce úzkostný člověk a nemám ráda konflikty. Nemám ráda křik a nikdy jsem nevyhledávala hádky. Myslela jsem si, dost naivně, že to tak má skoro každý. Takže když už jsem se do nějakého konfliktu dostala, a to zejména vedle člověka, který se stal mým manželem, hledala jsem, kde se stala chyba a co můžu udělat proto, abychom se on a potažmo já zase cítili dobře. Ani jsem si nevšimla, jak po malých krůčcích couvám a jak frekvence nepohody roste.
Poprvé jsem seděla v křesle u psycholožky po 10 letech manželství. Seděla jsem a po nutných formalitách mlčela. Ona, starší dáma, upravená, tak bych chtěla jednou působit na své okolí i já, mi dávala prostor a jen se na mě s lehkým úsměvem dívala. Když i jí došla trpělivost, zeptala se, co mě k ní přivedlo.
Nevím, co mám ještě dělat jinak, nevím, jak to udělat, aby u nás nebylo tak zle.
Rozbrečela jsem se a pokračovala v popisu naší domácí reality. Byla jsem vyčerpaná ze všech povinností, starostí o děti, z práce … a nejvíc z toho, že často přišel výbuch zlosti mým směrem, aniž bych to čekala. Aniž bych uměla předpovídat, kde je spouštěč a vyhnula se mu. Mohla to být málo rozdušená cibule v omáčce, v jeden den zubař i třídní schůzky, prosba o zaplacení pojistky, protože mi už nezbylo, nebo odmítnutá intimita kvůli nemoci. Nikdy nešlo předpovědět, odkud pohroma přijde, ale přicházela čím dál častěji.
Snažila jsem se usnout, nebo aspoň spánek předstírat, než se manžel dostavil domů. Pak mě někdy nechal i spát. Byla jsem podrážděná a odnášely to často děti. Nemohla jsem přijít na to, odkud plyne obviňování, že jen čekám na to, až mu vrazím kudlu do zad, případně že mám na každém prstu deset chlapů a podvádím ho. Jindy se cítil využíván kvůli penězům a křičel, že mi jde jen o ně a proto s ním jsem, protože dalšího takového idiota bych nesehnala.
Toto všechno ze mě na prvním sezení padalo a šedovlasá dáma za masivním stolem si psala poznámky. Má zakázka byla změnit samu sebe, abych v tom člověku, kterého jsem dlouho považovala za sobě nejbližšího, nevzbuzovala takovou agresi. Také jsem se chtěla cítit lépe ať už psychicky, tak fyzicky. Z neustálé křeče ve dne v noci mě bolela záda tak, že jsem si ráno občas nebyla schopna obléct ponožky.
Do křesla jsem se vracela další tři roky a za tu dobu se toho stalo opravdu hodně a hodně jsem se toho naučila. Je to už dlouho, co jsem se snažila předstírat spánek, cesta k sobě je dodnes hodně náročná. Mám svou ložnici, ve které usínám docela klidně. Přesto se to všechno stále vrací.
V nejtěžších časech jsem věděla, že nesmím upadnout, nebo bude těžké se zvednout. Nikomu jsem neřekla všechny hrůzy posledních let. Nevím, jestli pomůže je vypsat.
