Článek
Ten zmatek v hlavě poslední roky byl k nevydržení. Hledání odpovědí na to, co se vlastně děje, proč a co můžu dělat jinak.
Potkali jsme se ve škole. Měli jsme společné kamarády a dlouho se jen znali. Po třech letech, kdy jsme občas vyskytli na stejném místě, chatě na Silvestra nebo dovolené s přáteli, jsme se začali sbližovat. V té době jsem ho vnímala jako někoho dost schopného ve své profesi, měl rád hory, sport, na všechno měl názor, i když třeba lehce úsměvný. Mimo to ale občas působil ztraceně, zvláštně. Já jsem nikdy neoplývala velkým sebevědomím, tak když jsme se začali scházet, jeho slabosti mi přišly v pořádku.
A taky, sice neoplývám velkým sebevědomím a má prezentace na venek není přesvědčivá, byla bych mizerný obchoďák, nicméně důvěra sama v sebe u mě funguje dobře. Věřila jsem, že tou vnitřní silou, kterou mám, zvládnu přidat klid i jemu.
Dřív jsem si to nemyslela, ale jsem naivní. Ta vlastnost má mnoho rozměrů, nikdy jsem nečekala na to, že dostanu něco zadarmo, že na mě někde čeká princ nebo podobná radost. Věřila jsem ale, že okolí se ke mně bude chovat tak, jak já k němu. Že to, co budu dávat, se mi i vrátí. Dlouhé roky mně nedošlo, že takové zákony neplatí. Že i když se můžeš snažit jakkoliv, může se stát, že skončíš totálně vysátý, vyčerpaný, v pekle, které přichází od toho nejbližšího člověka. Byla to dlouhá cesta, než i díky tomuto prozření jsem mohla pochopit, že já nejsem to největší zlo.
Sedím v křesle, z krásné terasy je výhled až na Hrad a paní psycholožka se ptá, jak jsem se měla. Vyprávím o tom, jak jsem se pokusila nesouhlasit a zastat se sama sebe. Přestože jsme byli měsíc domluveni, večer před každoroční firemní akcí, na kterou se všichni těšili a oblékali velkou večerní, jsem se dozvěděla, že tam jít nemůžu, protože on má školení a nemůže hlídat. Školení? Aby nás zabezpečil, aby se dařilo firmě, školení, které pořídil na poslední chvíli, dnes. Zapomněl, že má hlídat. Ohradila jsem se, chci tam jít, každý chce. Měla jsem možnost sehnat hlídání, ale to jsem dělala vždy já. Já jsem přece nic neporušila, byli jsme domluveni, on stejně tak může zvednout telefon a zavolat kamarádce nebo švagrové. Večer jsem zakončila s tím, že zítra v 6 chci odejít. Ráno jsem se vrátila k večerní epizodě a požádala, aby byl do šesti doma. Nesouhlasila jsem s věčnými změnami plánu a nespolehlivostí. Rozlítil se. Řval. Nedával mi a pak mlátil hrnkem o kuchyňskou linku. Děti začaly ječet hrůzou. Byly už naštěstí po snídani oblečené, naložila jsem je plačící do auta. Sama jsem se třásla po celém těle a po cestě do školy a školky se snažila nás všechny uklidnit.
Odpoledne jsem uklidila byt od porcelánových střepů. Válely se po kuchyni mezi kapkami krve ze zraněné ruky. Až pak jsem šla pro děti. Snažila jsem se, aby byly co nejvíce v pořádku, ale nebyly. Přišel v osm večer, děti už v posteli. Odešla jsem na firemní akci a po dvou hodinách v hluku si všimla několika nepřijatých hovorů a zprávy o tom, že musím domů, protože mu pořezaná ruka začala zase krvácet a musí do nemocnice.
Posilněna pár deci vína jsem se taxíkem vracela domů. Vzpomínám si, ze toto bylo rychlé viné opojení, psychické vyčerpání zajistilo rychlý účinek. Řezná rána byla klidná, udělala jsem z náplasti motýlky a přelepila. Požádala jsem o 90 Kč za pohotovostní poplatek. Nechápavě na mě koukal.
Dovolila jste se nesouhlasit, vysvětluje mi šedovlasá dáma, která naše fungování už pár měsíců zkoumá. Dovolila jste se poukázat na jeho chybu, selhání. Ale on nedělá chyby. On neumí připustit, že něco udělal špatně. Vzpomeňte si na chování děti v asi 3 letech věku. On v tomto věku psychicky zůstal. Dál se posunout nedokázal. Tříleté dítě potřebuje veškerou lásku svého rodiče. Je to jeho bezpečí, přístav. A protože se jeho vnímání teprve formuje, občas mu rodič něco zakáže, za něco ho okřikne, nesouhlasí. Tříleté děti pak křičí a kopou okolo sebe. Nejsou schopny vidět věci jinak než černé či bílé. Pokud rodič nesouhlasí, dítě má strach, bojí se, věci jsou černé. Křičí, že nemá rodiče rád. On totiž nerozezná, že tím nesouhlasem se vlastně nic zásadního nemění. A tam někde zůstal můj tehdejší muž. On, bytost dokonalá, která má na všechno správný názor a pokud bude chtít, vysvětlí vám, že je tráva modrá a vy nebudete chápat, že jste si toho dodnes nevšimli.
Postupem času mi to začalo dávat smysl. Vyprávěla jsem a dostávala popis takových vzorců chování se všemi souvislostmi, aniž bych je už dřív uvedla. Začala jsem mu rozumět a chápat, jak on vnímá svět okolo sebe. Ale neuměla jsem v tom zdravě existovat.
Rozbitý hrnek udělal díru do kuchyňské linky. Byt už je dva roky prodaný, poškozená pracovní deska možná vyměněná, nicméně ta rýha po hrnku zůstala. Ani ne tak ve dřevě.
