Článek
Jako obyvatelce většího města se mi občas stane, že tu a tam ve městě narazím na lidi v nouzi. Většinou jednotlivce, často muže, kteří požádají o drobné na jídlo. Sem tam jim nějaké ty drobné dám, přece jen neznám všechny souvislosti. Jindy se ale naskytne příležitost místo peněz dát samotné jídlo, když už tedy dotyčný má hlad. No, co dodat, někdy stojí za to vidět ten pohled žadatele/ky, když s vysvětlením, že drobné nemám, jim dám přímo něco k jídlu. Zajímalo by mě, co se jim honí hlavou, když dostanou místo peněz jídlo. Je mi jasné, že asi tímhle způsobem člověk nebude úplně přítelem č. 1, protože právě zmařil šanci na to, že si dotyčný dojde koupit něco úplně jiného.
Muž bez domova
Upřímně, kdyby člověk měl dát drobné každému, koho potká, nejspíš by během týdne rozdal celou svou výplatu. Ale přece jen, když vidí plačící děti, nedokáže úplně odvrátit hlavu. Otázka ale je, jak moc je ten dětský pláč pravdivý. Až na několik výjimek, kdy obdarovaná rodinka je fakt vděčná, člověku zůstává rozum stát, do čeho všeho je matka dětí schopná jít, aby si na ulici vyprošovala peníze na jídlo. Profackovat za rohem dítě, aby jej přiměla k pláči a mohla přidat na dramatičnosti situace, přikázat dítěti, aby si lehlo na zem a spalo, vyvolávajíc dojem, že takto tráví každý den, protože nemá kam jít a nemá co k jídlu. Někdy je téměř těžké tomu uvěřit, ale i takové matky se najdou.
Žena s dítětem
Z minulosti mám zkušenost, kdy jsem jela jako studentka autobusem domů a na zastávce mě zastavila žena cca 50 let, na sobě tmavé potrhané oblečení, ruce hodně špinavé a prosila o neurčitý obnos peněz, aby se mohla najíst. Sdělila jsem, že u sebe drobné peníze nemám (v peněžence jenom vyšší bankovní hodnoty a předpokládám, že terminálem dotyčná nedisponovala). Žena se zachmuřila a požadovanou částku snížila. Opětovně jsem jí zopakovala, že nemám drobné, ale můžu jí dojít něco koupit do obchodu s potravinami. Dodávám, že kousek od nás byla pekárna s malým sortimentem pro cestující, čekající na autobus. Nabídku žena odmítla s tím, zda jsem rasistka. Tímhle mě poněkud zaskočila, odpověděla jsem, že to opravdu nejsem, a připomněla jsem jí, že jsem jí nabídla jinou alternativu. Žena se otočila a odešla. Pak mějte chuť pomoci.
Žena se psem
Výše jeden ze zmíněných přístupů matek s dětmi jsem zažila na dovolené v zahraničí, kde u obchodu na chodníku žena se dvěma dětmi seděla na kartonových deskách, jedno dítě po pravé ruce, druhé dítě leželo pod dekou a před nimi kelímek pro drobné. Prošlo kolem spoustu lidí, sem tam někdo něco přihodil, ale jinak si ženy nikdo nevšímal. Ležící dítě se párkrát pohnulo, ale vždy bylo matkou na něco upozorněno (zřejmě, mělo předstírat, že spí). Celkový dojem chudoby akorát kazil fakt, že děti měly vedle sebe aktovky, ve vlasech mašle a oblečení, které neodpovídalo tomu, že by bylo získáno od charitativních organizací.
Přiznám se, hodně mi hraje na city žebrající člověk, který má u sebe ještě psa. Tady chápu, že to je složitější. Dotyčnému bych doporučila využít organizace pro lidi bez přístřeší, jenže vím, že narazí na problém – domácí mazlíček. Se psem ho nikde nepřijmou a bez psa nikam nepůjde. Někdy je to nádherná ukázka toho, že bez svého čtyřnohého kamaráda se nehne a raději zůstane venku s ním, čemuž svým způsobem tleskám. Jenže, zejména v zimě, pokud dotyčný umrzne, svému mazlíčkovi tím nijak nepomůže.
Neříkám, že žebrající lidi nepodporuju. Jak jsem uvedla, občas nějaké drobné dám, případně pošlu finanční příspěvek organizaci, která se těmto lidem věnuje. Do budoucna doufám, že se podaří alespoň dětem pomoct tak, aby nebyly vystavovány takovým situacím a měly alespoň trochu normální dětství. I když to pro ně může znamenat dočasné odebrání z rodiny. Pořád ale lepší, než být na ulici.
