Ze života tvořitelky 2: Když tvoření přejde v instalatérství a manikúru

Umístění dekorací největší problém? Ale vůbec..

Kdo si četl jeden z předchozích článků o mé ztrátě pudu sebezáchovy a rozhodnutí vytvořit z pryskyřice několik písmenek, z čehož se do několika minut stalo dobrodružství míchnuté morbiditou, se jistě pobaví i u pokračování. Ne, že by bylo mým záměrem být u tvoření vtipná, zvládla bych to i bez těch komediálních prvků, které se snad opravdu nemůžou stát nikomu jinému než mně. Možná se ptáte, proč jsem se dala na tvoření z pryskyřice, když ani vlastně nejsem ten typ, co by se vyžíval v kreativním tvoření. Věřte mi, že po tomhle, co mám za sebou, už ten životní omyl nikdy nezopakuji. To jen snaha udělat radost někomu blízkému byla silnější než můj zdravý rozum, který se nejspíš touhle dobou válí někde v teplých krajích, protože jinak už by dávno zasáhl a vyhrožoval pohotovostí. Protože za normálních okolností by to ani jinak skončit nemohlo. Tentokrát to tedy odneslo oblečení.

Tak tedy, jakže to moje tvoření pokračovalo? Když už jsem měla písmenka hotová, barva byla zaschlá a mohla jsem pokračovat, přišlo na řadu vrtání dírek. Nejdřív ovšem bylo nutné sestavit mini vrtačku, která byla součástí balení. Ovšem nějaký návod na to vůbec nebyl. Takže vzhůru udělat foto a dát do AI, aby mi vysvětlila, co že to s tím mám vlastně dělat. Vrtačka, která mi, nevím proč, připomínala středověkou injekční stříkačku, bylo naštěstí podle jasných pokynů AI lehké složit. Horší to už bylo s vyvrtáním dírky. Jestli jsem si myslela, že míchání barev na správný odstín zabere strašnou spoustu času, byla jsem naivní. Oproti vyvrtání díry je míchání barev hotové eins zwei. Tady musíte zabrat, ale zase ne natolik, aby vám hlavní vrták nezůstal v díře, nebo naopak nezajel do vrtáku. Takže si tak kroužíte s vrtačkou, sledujete, jak ten ,,vrták“ projíždí do pryskyřice a malujete si, jak tam potom zamontujete ty háčky. No, zamontujete, v mém případě doslova zarazíte a separujete. Ono ty háčky se šroubkem jsou tak malé, že musíte jemně a opatrně, abyste to nepoškodili. Ale to by to musel dělat někdo jiný než já.

Výše vyfocené písmenko bylo snad jedno z mála, kde se mi povedlo ten háček napoprvé zamontovat. Jelikož jsem se bála víc utahovat, asi jste si všimli, že není nadoraz, protože hlavička už by asi byla někde na pitevně, kde by příčina úmrtí byla naprosto jasná.

Když AI radí, ale je pochopena jinak

Sestavuji tedy vrtačku a snažím se do té tvrdé hmoty vyvrtat aspoň pár milimetrů dlouhou dírku. Po několika minutách se podaří a já si můžu gratulovat, ovšem vzápětí to je spíš na kondolenci, když vidím, ochotu háčku se do té dírky dostat. Chápu, každý máme své fobie, ale u háčků bych klaustrofobii nečekala. Zkusím vzít kleštičky a zkrátka to tam nějak našroubovat. Povede se mi to asi na 2 milimetry, než se háček rozhodne, že takhle mi to nezjednoduší a hlavička se oddělí. Utahovala jsem prý až moc. No dobře, tak teď z té pryskyřice musím dostat zbytek šroubku, což se mi naštěstí povede. Další háček je ale stejného názoru a neposlouchá. Vezmu si na pomoc AI, která radí háček a dírku promazat pryskyřicí, aby to klouzalo. Celá natěšená na jehlu dám kapku pryskyřice a kápnu do té mikrodírky. Když tam dám háček, lehce zajede, ale stejně musím dotahovat. A to tam fakt zatvrdne a bude držet? Pro jistotu AI po ruce, která se mi omlouvá a sděluje, že ,,pryskyřicí“ myslela smíchanou pryskyřici a tvrdidlo, jinak to celé bude ulepené a nebude držet nic. Otírám tedy dírku a háček, ale znovu míchat hmotu dohromady nechci. Na moje zoufalství AI sdělí, že můžu háček zkusit namočit do mýdla, a pak ho teprve zašroubovat, aby klouzal. Celá natěšená podniknu nálet na koupelnu, kde kápnu trochu mýdla na háček a chci ho tam vrazit. Ovšem moje natěšení je v tu ránu pryč, když háček, který to setkání s mýdlem neunesl, vzal roha a radši podnikl ,,harakiri“ směr odtok v umyvadle. No, takže do toho všeho budu ještě rozdělávat odpad a lovit háček. Já na pokraji zhroucení, mamka vysmátá, když zjistila, co dělám a háček si nejspíš někde v rouře prozpěvoval a slavil, že do pryskyřice nepůjde. Vzhledem k tomu, že jsem odpad před krátkou dobu čistila, nejspíš si užívá a nasává vůni Sanytolu.

Já vezmu z balení další háček, opět kapka mýdla a tentokrát pomalinku šroubuju, až se mi to podaří dát co nejvíc do té pryskyřice. No jo, ale vždyť je to od mýdla, to nevyklouzne nahoru? Opět zafunguje AI, která si stojí na svém, pryskyřice s tvrdidlem to prý jistí. Že by se mi ale chtělo vdechovat ty výpary (ne, respirátor jsem po ruce neměla), se mi opravdu nechtělo. Na někoho to působí dost divoce a já jsem zrovna jedna z těch, kteří by ,,pryskyřicovou fet chvilku“ nemuseli zvládnout. Tak co tam teda dát, když lepidlo nemám? AI naštěstí i tady ví, napadne ji bezbarvý lak na nehty. Tak ten nemám, ale pro změnu mám lak se třpytkami. Na nic nečekám a napatlám ho kolem šroubku. Sic bude chvíli tvrdnout, ale co byste pro dokonalost neudělali. No, dokonalé to rozhodně nebude, ale nějakou dobu v tom písmenku vydrží.

Tak jdeme dál. Těch písmenek je hodně, takže mám co dělat, abych si po vyvrtaných dírkách navrtala šroubky do mikrodírek. Ovšem kleště se rozhodnou, že mi s tímhle pomáhat prostě nebudou a nemilosrdně kvůli mé síle separují hlavičky od zbytku, který zůstává v písmenku. Asi jim někdo zapomněl říct, že nyní se oddávám kreativní činnosti a ne vytahování klíšťat. A rozhodně to nepůjde ven. Zkouším sklopit kleště do všech možných úhlů, aby zbytky vytočila z dírky, ovšem je to marné, zůstává to na místě. A aby toho nebylo málo, vršek nad pryskyřici, který byl původně hladký, po mém pokusu ho vyndat, je špičatý, takže všemi možnými způsoby se snažím špičku alespoň trochu zatočit, aby nebyla ostrá. Občas se to povede, občas ne. Takže znovu lak na nehty a nanáším několik milimetrů tlustou vrstvu, aby byl vytvořen méně drsný povrch a budoucí majitel se neporanil. Občas proklínám to své znamení Kozoroha, které má ve zvyku věci dotáhnout. Už by to dávno všechno letělo do koše.

Zašroubuju posledních několik háčků, protože na nic dalšího už nemám sílu. Jelikož totiž kleště měly asi stávku a nechtěly spolupracovat, utahovala jsem všechno ručně, takže si dokážete představit, jak ty prsty dávaly najevo nechuť ke své majitelce. Po práci počítám ztráty. To máme asi 4 separované stříbrné háčky, o zlatých ani nemluvím. K tomu jeden háček v odtoku, který jsem později pracně lovila. Tam se mi to ještě vymstilo, jelikož se ve víčku zachytila špína, takže jsem do něj dala čistící prostředek s tím, že to nechám chvíli působit, umyji a vrátím na místo. A do té doby se samozřejmě mýt ve vaně, než to bude na své pozici. Vážně myslíte, že jsem si na to vzpomněla, když jsem celá vyčerpaná odběhla na toaletu, a pak zamířila do koupelny, abych si umyla ruce? Moje štěstí bylo, že pod umyvadlem by volný kýbl, který puštěnou vodu zachytil. A to jsem si myslela, že největší výkon toho dne po stránce úklidu bylo čištění filtru s následným zapomenutím zašroubovat víčko zpět a kryt zpátky do pračky, když jsem ji nechávala proprat, aby nezapáchala. No, naštěstí ještě před napuštěním vody jsem si vzpomněla, že tam něco chybí a přerušila provoz. Jinak by asi byt byl možná vytopený. Když se daří, tak se prostě daří.

Pro ty, co nejsou na kreativní práce a rozhodnou se přece jen něco vytvořit z pryskyřice, mám několik rad. Už vím, že tam nejsou v návodu pro legraci.

Jedno plus to ale má – takovýto průběh tvoření nemá asi jen tak někdo, takže můžu přidat v budoucnu k dobru, až se budou obdarovaní ptát, jak se mi při práci dařilo. Myslím, že se budou smát ještě hodně dlouho.

Zdroje:

Osobní zkušenost autorky