Článek
Tento týden obletěla vědecký svět zpráva, kterou přinesl mimo jiné i server Centrum.cz pod titulkem „Vesmír byl původně tekutý: nový experiment, který simuluje Velký třesk, to potvrzuje“. Tým fyziků z MIT a CERNu publikoval v časopise Physics Letters B výsledky experimentu, ve kterém poprvé přímo pozorovali, jak kvark proletívající kvark-gluonovým plazmatem (QGP) za sebou zanechává vlnu – „brázdu“ – jako loď na hladině jezera.
Výsledek je fascinující. Ale jeho standardní interpretace – že šlo o tekutinu po Velkém třesku – stojí na předpokladu, který sám o sobě zůstává neřešitelným problémem: na singularitě.
Co přesně experiment ukázal
Z 13 miliard srážek těžkých iontů olova na urychlovači LHC vědci identifikovali přibližně 2 000 událostí, při nichž společně s kvarkem vznikl i Z boson. Z boson je neutrální částice, která s kvark-gluonovým plazmatem prakticky neinteraguje – funguje tedy jako čistý referenční bod. Díky němu bylo poprvé možné izolovat chování jediného kvarku procházejícího plazmatem.
A to chování bylo jednoznačné: plazma reagovalo kolektivně. Kvark za sebou zanechával energetickou stopu – plazma se chovalo jako souvislá kapalina s extrémně nízkou viskozitou, nikoliv jako chaotický plyn rozptýlených částic.
Fyzik Yen-Jie Lee z MIT to shrnul slovy, že plazma je natolik husté, že dokáže zpomalit kvark a vytváří „šplouchání a víry jako kapalina“.
Standardní interpretace a její problém
Standardní kosmologie říká: před 13,8 miliardami let existovala singularita – bod nekonečné hustoty a teploty. Z tohoto bodu „vybuchl“ vesmír a během prvních mikrosekund existoval ve stavu kvark-gluonového plazmatu, které se postupně ochladilo na hadrony a později na atomy.
V tomto rámci je tekutinové chování QGP vlastností raného vesmíru po Velkém třesku. Singularita samotná zůstává mimo dosah fyzikálního popisu – je to bod, kde obecná teorie relativity přestává platit.
Sám článek na Centrum.cz přitom končí pozoruhodnou větou: „Nešlo jen o explozi. Šlo o fyzikální přechodový proces.“
Přesně tak. A právě tady začíná alternativní čtení.
GEP: Fázový přechod místo třesku
Teorie Granulovaného Entropického Pole (GEP) – publikovaná na Zenodo pod DOI 10.5281/zenodo.17529936 a 10.5281/zenodo.17535975 – nabízí jiný rámec. V tomto modelu:
- Singularita neexistuje. Místo ní je definován GEP State – maximálně saturovaný stav entropického pole na Planckově hustotě. Nejde o bod nekonečné energie, ale o fyzikální limit informační kapacity.
- Velký třesk nebyl. Místo exploze ze singularity proběhl kvantový odraz (Quantum Bounce) – fázový přechod z maximálně uspořádaného stavu do expandující fáze s rostoucí entropií. Podmínka přechodu: dS/dt = 0, tedy nulová změna entropické akce v čase.
- Prostoročas má granulární strukturu. Na Planckově škále je tvořen granulemi propojenými wormhole pěnou. Elektrický náboj vzniká z orientace spinu wormholů, fotonová hybnost z přenosu spinu.
V tomto rámci je tekutinové chování kvark-gluonového plazmatu přirozený důsledek fázového přechodu, nikoliv pozůstatek chaotické exploze.
Proč tekutina sedí lépe na fázový přechod
Zamysleme se: co je přirozenějším zdrojem koherentního, kolektivního, kapalinného chování hmoty?
A) Exploze ze singularity – bodu, kde fyzika přestává platit, po níž se z chaosu spontánně organizuje téměř dokonalá kapalina s nejnižší viskozitou ve vesmíru?
B) Fázový přechod z maximálně uspořádaného stavu, kde kolektivní dynamika granulí na Planckově škále přirozeně produkuje koherentní tekutinové chování, které se postupně rozvolňuje s rostoucí entropií?
V běžné fyzice fázové přechody produkují organizované stavy. Led taje na vodu – kapalinu s kolektivním chováním. Fázový přechod z GEP State do expandujícího vesmíru analogicky produkuje kolektivně se chovající kvark-gluonové plazma.
Singularita naopak nemá žádný mechanismus, který by vysvětlil, proč z nekonečného chaosu vznikne téměř dokonalá kapalina.
Co říká experiment v jazyce GEP
Přeložme klíčová zjištění do rámce GEP teorie:
- Extrémně nízká viskozita QGP → blízkost k počátečnímu stavu maximálního řádu. Čím blíže fázovému přechodu, tím koherentnější dynamika.
- Kolektivní odezva plazmatu na průlet kvarku → granulární struktura prostoročasu na sub-hadronové úrovni přirozeně zprostředkovává kolektivní interakce přes wormhole pěnu.
- Brázda za kvarkem → přenos hybnosti skrze entropické pole – analogický mechanismus k tomu, jak GEP teorie popisuje fotonovou hybnost jako spin transfer mezi granulemi.
- QGP jako „nejdokonalejší kapalina" → stav hmoty nejbližší GEP State, kde informační uspořádanost pole dosahuje maxima. Dokonalost kapaliny klesá s rostoucí entropií a vzdáleností od fázového přechodu.
Testovatelný rozdíl
GEP teorie není jen reinterpretací. Predikuje měřitelné rozdíly:
Coupling constant κ = 6×10⁻¹⁰, odvozená z wormhole topologie, předpovídá specifické gravitační rozdíly mezi krystalickou a amorfní hmotou, testovatelné atomovou interferometrií. Pokud se tyto predikce potvrdí, celý rámec – včetně interpretace QGP jako produktu fázového přechodu – získá experimentální oporu.
Navíc: pokud je tekutinové chování QGP důsledkem fázového přechodu z GEP State, měla by existovat specifická korelace mezi viskozitou plazmatu a jeho teplotou, odlišná od predikcí standardního modelu. Přesnější měření na budoucích urychlovačích by mohla mezi těmito modely rozlišit.
Závěr: Tekutý začátek bez třesku
Experiment MIT/CERN je mimořádný. Poprvé přímo ukazuje, že prvotní hmota vesmíru se chovala jako kapalina. Ale interpretace tohoto faktu závisí na tom, jaký rámec použijeme.
Standardní kosmologie říká: tekutina po explozi. GEP teorie říká: tekutina jako přirozený produkt fázového přechodu.
Vesmír nemusel začít třeskem. Mohl začít přechodem – tichým, koherentním a fyzikálně popsatelným. A první kapky kvark-gluonového plazmatu, které dnes znovu vytváříme v urychlovačích, mohou být vzpomínkou právě na tento okamžik.
Autor pracuje na teorii Granulovaného Entropického Pole (GEP). Publikace jsou dostupné na Zenodo: DOI 10.5281/zenodo.17529936 (Entropy-Driven Unification) a DOI 10.5281/zenodo.17535975 (Microscopic Foundation).
