Film „1989: Chceme dýchat“ ukazuje teplický smog a „závadovou mládež“ na sklonku normalizace

Proč právě Teplice a proč právě pankáči?

Film „1989: Chceme dýchat“ se odehrává v osmdesátých letech a věnuje se hlavně dvěma tématům: nezávislé kultuře a stavu životního prostředí.

Obě jsem nosil už delší dobu v hlavě a hledal, jak je uchopit. Severní Čechy byly nakonec logickou volbou. Na severu se lidé dusili, smog a inverze je doslova zabíjely. A teplický specifický punk a místní alternativní kultura jsou legendární.

Velkou inspirací pro film byl příběh mého dlouholetého přítele, jehož osud tvoří osnovu filmového vyprávění. Hodně jsem promítl i svoje vlastní zážitky.

Dalším důvodem pro výběr Teplic byly represe namířené proti mladým lidem, kteří ve městě žili. Pro normalizační režim představovali „závadovou mládež“, a to kvůli tomu, že chtěli žít svobodně a v souladu se svými ideály. Proto byli různou formou šikanováni, pronásledováni a někteří také drakonicky potrestáni.

Například Pavel Horák byl odsouzen na 18 měsíců vězení za výrobu a šíření letáků o pohřbu Jaroslava Seiferta. Přitom informace o pohřbu, byť velmi stručné, se objevily v oficiálních médiích včetně televize. Do Teplic tehdy přijely desítky estébáků, probíhalo zběsilé vyšetřování, osm velkých výslechů Pavla, došlo i na rekonstrukci ohořelých blán, přes které letáky tiskl.

Otřesný je také příběh Andrey Bredlové, studentky teplické zdravotnické školy. Se dvěma kamarády hodili kámen do okna budovy okresního výboru KSČ a v parku povalili sochu Klementa Gottwalda. V sedmnácti letech byla v roce 1988 nepodmíněně odsouzena na deset měsíců. Z dostupných dokumentů a svědectví pamětníků je zřejmé, že soudci vynášeli tyhle rozsudky bez uzardění.

Kde nacházíte inspiraci pro své filmy?

Pro všechny mé filmy platí, že jsou primárně určeny náctiletým. To mám na mysli už při volbě tématu i při psaní scénáře.

Mladým lidem přibližuji období nesvobody, to, jak vypadalo uvedení zdánlivě ušlechtilé komunistické ideologie do praxe. Vybírám konkrétní aspekty tehdejšího režimu, které jsou podle mého názoru pro pochopení té doby důležité a nejmladší generaci blízké. A zároveň nebyly doposud zpracované v pro ni vhodné formě.

Spíše než o velké události jde o každodenní realitu, respektive o dopad určitých dějinných momentů na život obyčejných lidí.

Velká část vaší autorské tvorby se týká sametové revoluce. Jak vy sám vzpomínáte na rok 1989? A jak se tyto vzpomínky promítají do jednotlivých filmů?

Moje vzpomínky na rok 1989 a celá osmdesátá léta do mých filmů pochopitelně vstupují, v případě tohoto posledního dokonce přímo do příběhu hlavního protagonisty.

Tehdy jsem měl přátele z disentu, založil jsem malou samizdatovou edici Svíce s mottem „Lepší zapálit jednu svíčku než proklínat temnotu“. Byl jsem také členem Kolegia pro podporu nezávislé vědy, umění a vzdělávání. A doufal, že přijde změna.

Po sametové revoluci, čas od času, zpravidla v souvislosti s konkrétní veřejně známou osobou, se diskutuje o vstupu lidí do komunistické strany právě v osmdesátých letech. S tím mám osobní zkušenost.

Když jsem v roce 1985 končil studia nového vysokoškolského oboru elektronické počítače, byl jsem vedoucím katedry zřejmě označený za dobrého programátora, a proto za mnou přišli dva pánové z podniku zahraničního obchodu s nabídkou prý zajímavé pozice, s možností práce s nejmodernější technikou a cestování do zahraničí včetně kapitalistické ciziny.

Tak nějak mimochodem zmínili, že bych samozřejmě musel vstoupit do komunistické strany, ale že jde jen o formalitu. Řekl jsem jim, že něco takového nepřipadá v úvahu. Tím to skončilo. Tak jednoduché to bylo. Mohl jsem si vybrat. Žádný postih nenásledoval, jen jsem zkrátka nebudoval kariéru.

Váš nejnovější film je třetím ze série snímků mapujících rok 1989. Co je spojuje a v čem je naopak poslední teplický jedinečný?

Všechny filmy spojuje především forma vyprávění. Skládám mozaiku autentických situací a událostí. I když jsou postavy fiktivní, mají reálný předobraz, neděje se jim nic, co se nestalo někomu ve skutečnosti.

Každému filmu předchází hledání, naslouchání lidem, procházení dobových dokumentů, soukromých dopisů, deníků, fotografií, videí, čtení knížek.

Na posledním filmu jsem se ve srovnání s předchozími podílel nejvíc autorsky. Kromě námětu, scénáře a režie jsem se ujal i hudební dramaturgie, vybíral jsem především ze skladeb, které jsem sám poslouchal. Detailně jsem zadával také všechny animace a grafiku. To celé proto, že jsem měl o výsledné podobě filmu konkrétní představu.

Ale one man show to není. Vše jsem probíral s manželkou Janou, což dělám vždycky, tentokrát to bylo ještě intenzivnější. Manželka pak kreslila do filmu všechny ilustrace. Spoustu skvělé práce odvedli blízcí spolupracovníci, zejména střihač Tomáš Potočný a animátor Martin Máj. S oběma jsem dělal i předchozí film.

Plánujete sérii z roku 1989 dále rozšiřovat? Máte už v hlavě konkrétní nápad na další dokument?

Do nového filmu se pouštím vždycky tak jednou za čtyři pět let. Nejsem profesí filmař, vlastní filmová tvorba je pro mě spíš taková volnočasová záležitost, které se věnuji o nocích a víkendech. Ale velmi důležitá, naplňující, která mi pomáhá nevyhořet z jinak často docela rutinní manažerské práce v Člověku v tísni. Nějaké nápady na další film mám, ale teď si dám určitě pauzu. Musí to uzrát.

Co je pro vás v procesu tvorby nejtěžší?

Vizuální forma všech tří filmů vážících se k roku 1989 je specifická, přinejmenším v české tvorbě výjimečná.

Všechny použité obrazové materiály jsou dobové, pocházejí z nejrůznějších zdrojů. Z domácích videí, soukromých fotografických alb, z oficiálních médií, z materiálů Státní bezpečnosti apod. Musí být vybrané tak, aby bylo vyprávění příběhu hlavních protagonistů věrohodné. Jinak řečeno daný příběh potřebujeme přesvědčivě obrazově ztvárnit prostřednictvím dobových materiálů.

Spoustu času tak věnujeme rešerším, stává se, že potřebný konkrétní materiál hledáme několik dní. A tak si občas říkáme, že by bylo jednodušší potřebný záběr nově natočit než ho najít. Rešeršování je časově náročné, ale zároveň zábavné. Dají se nalézt skutečné perly.

Co dalšího vás na přípravě dokumentu baví?

Napínavé je hledání lidí, kteří mohou podat osobní svědectví.

Mluvili jsme například s maminkou Zbyška Jindry, šestnáctiletého učně přezdívaného Oněgin, který svolával v Teplicích na 11. listopad 1989 první velkou demonstraci, byl okamžitě zadržen a při výslechu ještě před konáním demonstrace, teď cituji z policejního protokolu, „se k jednání přiznal a je nadále přesvědčen, že jednal správně a že lidé přijdou vyjádřit svoji nespokojenost“. Tomu říkám odvaha a víra ve vlastní úsudek.

Podařilo se také najít paní, která v teplickém městském rozhlase četla hlášení o smogové situaci s doporučením, aby lidé nevycházeli ven. Při podobných pátráních máme vždycky radost, když se potvrdí, co jsme slyšeli již od někoho jiného, jednotlivé dílky skládačky tak do sebe postupně zapadávají.

V čem je specifická tvorba filmu, jehož cílovou skupinou jsou žáci a studenti?

Cílová skupina je určující pro zvolenou formu zpracování, tedy pro způsob, jak příběh vyprávět.

Film musí mladé lidi bavit. „Mluvící hlavy“ sedící dlouhé minuty před kamerou v mých filmech nenajdete. I závažná témata je možné podávat mladým lidem atraktivně. Hlavní protagonisté posledního i předchozích filmů jsou jejich vrstevníci. Náctiletí diváci se na ně dokáží napojit. Hledají souvislosti a mnozí si jistě pokládají otázku, jak by se v podobné situaci zachovali oni sami.

Vždy volím strukturované vyprávění, kvůli orientaci diváka a srozumitelnosti zprostředkovávaného příběhu. V předělech využívám krátké animované pasáže. Že uvedený přístup funguje, potvrzuje i to, že moje starší filmy „1989: Z deníku Ivany A.“ a „1989: Z dopisů psaných přes železnou oponu“ jsou nejpřehrávanější na našem portále. Z toho mám samozřejmě radost. Vyučující je svým žákům pouštějí proto, že vidí, jak na ně reagují, že vyvolávají zájem a především otázky, že startují debatu.

Proč je důležité vyprávět příběhy bezpráví?

Zásadní součástí vyrovnávání se s komunistickou minulostí je dlouhodobá péče o historickou paměť zahrnující seznamování nejmladší generace se zločinnou podstatou totalitních režimů. Přitom musíme odolávat všudypřítomným relativizujícím výkladům.

Školní výuka má v tomto procesu nezastupitelnou úlohu a je důležité hledat vhodnou formu pro seznamování žáků a studentů s nedávnou minulostí. Nekritické retro pořady a seriály, které ji nahlížejí optikou růžových brýlí, za takovou formu nepovažuji.

Mnohem vhodnější jsou dobře udělané dokumentární filmy. A apeluji tímto na jejich tvůrce: chtějí-li mladé lidi oslovit a zaujmout, musí to zohlednit již na samém začátku tvorby filmu.

V souvislosti s Příběhy bezpráví ještě dvě poznámky k tomu, co nám bývá občas vytýkáno. Je pravda, že k předlistopadovému režimu nepřistupujeme „nestranně“. Ale považujeme to, na rozdíl od našich kritiků, za správné. Rozlišujeme mezi dobrým a zlým, mezi postoji zásadovými, opatrnickými a kolaborantskými.

Zároveň pátráme po motivacích těchto postojů, přičemž zohledňujeme dobový kontext a ověřitelná fakta. Vykládat minulost „objektivně“ a „nestranně“ lze jen v tom smyslu, že člověk, ať už historik, publicista, či vyučující, vědomě nelže a nezkresluje pravdu, že svá hodnotící měřítka neskrývá – nikoli tím, že předstírá, že nemá žádný názor.

Slýchám také, že při vzdělávacích aktivitách jsme vedeni „antikomunistickou ideologií“. Žádnou ideologií se ale neřídíme. Vadí nám, že se ze slova antikomunismus stala hanlivá nálepka. Příběhy bezpráví jsou antikomunistický projekt. Antikomunistický postoj totiž považujeme za stejně důležitý jako třeba antinacismus či antirasismus. To vše podle nás patří k základní výbavě demokratů.

Jak hodnotíte zájem mladé generace o témata naší nedávné historie?

I když poměrně často zaznívá, že mladé lidi historie, zejména ta nedávná, nezajímá, naše zkušenosti i realizované výzkumy nic takového nepotvrzují. Samozřejmě část mladých lidí zájem nemá, ale většina říká, že se chce o té době dozvědět více.

Zároveň sebekriticky přiznávají, že jejich znalosti nejsou dostatečné. Nevyčítejme to ale mladým lidem, to by bylo pokrytecké. Vždyť na řadě škol končí i tolik let po listopadu 1989 výklad moderních dějin druhou světovou válkou.

Jaké jsou reakce na vaše materiály ze strany vyučujících?

Příběhy bezpráví existují již 19 let. Byli jsme prvním projektem, který se plošněji zaměřil na školy. Vyučující nás za ta léta znají, vědí, že naše materiály jsou prakticky využitelné a komplexní. Že nabídka je tak široká, že si mohou vybrat to, co jim vyhovuje, co pro jejich žáky funguje.

Na portále JSNS.CZ mají zdarma k dispozici přes 90 audiovizuálních lekcí vhodných k výuce moderních československých dějin. Vždy obsahují film, až na pár výjimek dokumentární, rozsáhlé informační materiály zpracované desítkami historiků a publicistů, aktivity do vyučovacích hodin, pracovní listy, odkazy na další relevantní zdroje a jiné pomůcky.

Každý rok v listopadu organizujeme Měsíc filmu na školách, během něhož na stovkách škol probíhají projekce filmů a následné debaty s pamětníky, vězni komunistického režimu, filmaři a historiky. Takových setkání proběhlo více než devět tisíc a zúčastnilo se jich přes čtyři sta tisíc žáků základních a středních škol.

V posledních letech jste se v Příbězích bezpráví věnovali i zahraničním tématům a aktuálním problémům. Je to trend, kterým se chcete i nadále ubírat?

V posledních letech opravdu více poukazujeme na podobnost osudů odpůrců komunismu v Československu s příběhy lidí, kteří se v jiných zemích, například v postsovětském regionu, v současné době zasazují o dodržování lidských práv, svobodu, demokracii a právní stát.

Jejich osudy dokládají, že totalitní a autoritářské režimy se projevují stále stejně, zločinně, agresivně a nelidsky. A stejné jako v minulosti jsou také příběhy statečných mužů a žen, kteří jim vzdorují. K tomu odkazuje i zvolený název související kampaně Stejné příběhy, jiná jména.

Snažíme se přispět k tomu, aby si mladí lidé uvědomovali, k jak hrůzným důsledkům vedly nacistická a komunistická ideologie, aby byli obezřetní, uslyší-li báchorky o pozitivech socialismu, aby uměli rozpoznat autoritářské tendence, které oslabují či přímo ničí demokracii, a dokázali vystupovat na její obranu.

Snažíme se také rozvíjet mediální gramotnost žáků a studentů, schopnost rozlišovat v záplavě informací mezi těmi založenými na faktech a těmi lživými, uvědomovat si obrovský vliv masmédií v současném světě a význam kvalitní nezávislé žurnalistiky.

Vedeme náctileté k tomu, aby byli citliví na vyvolávání nenávisti, odolní vůči populismu, demagogii a manipulaci, aby chápali svoji spoluzodpovědnost za stav společnosti a angažovali se ve veřejném dění.

Rozhovor s Karlem Strachotou vedla Aneta Šebková.