Miroslav Havránek: Válka škodí klimatu a Ukrajinu zjizví na mnoho desetiletí

Ředitel České informační agentury životního prostředí Miroslav Havránek je přesvědčen, že nesmírnou uhlíkovou zátěž konfliktu může vyvážit urychlená průmyslová transformace Západu. A ta se právě rozběhla.

Jsou dnes k dostání kvalitní informace o aktuálním stavu životního prostředí na Ukrajině?

Když se podíváte na to, jak se války vyvíjejí, tak tahle je poprvé ve velkém na sociálních sítích. A kupodivu těch informací nejen o ní, ale i o jejích dopadech na životní prostředí máme docela hodně. Protože z každého místa bojů, z každého dopadu granátů existuje v infosféře nějaký záznam, ať už je to satelitní fotka nebo to někdo vyfotí na místě. V porovnání s tím, jak probíhaly válečné konflikty v minulosti, je to množství informací obrovské.

Začínají se nějak monitorovat přímo škody na životním prostředí?

Z ukrajinské strany ano. Ukrajinci si hned zpočátku války uvědomili, že škody na životním prostředí jsou obrovské, počínaje jeho fyzickou destrukcí a konče jeho kontaminací. V souvislosti s válkou se vždycky mluví o kontaminaci a o fyzické destrukci se málo uvažuje, ale je třeba si uvědomit, že každý dělostřelecký granát kromě materiálů obsahuje i nějakou energii. Ta má v momentě dopadu schopnost měnit prostředí a ničit živou i neživou sílu nepřítele, ale i životní prostředí okolo.

Máme k dispozici obrázky ze satelitů Maxaru, kde vidíte na poli stovky kráterů po dělostřelbě. A je to hezký obrázek do té doby, než si uvědomíte, že na kraji toho pole jsou rozkošatělé koruny stromů a jeden každý kráter je zhruba takhle velký. Prostě to jsou pětimetrové díry, které někdo musí potom zakopat.

Rozsah toho konfliktu je obrovský. Jenom granátů jsou denně vystříleny desítky tisíc. A když si vezmete, kolik energie dělostřelecký granát obsahuje, tak v podstatě zhruba každých 14 dní je to dohromady energie jedné jaderné bomby hirošimského typu. Když granát dopadne do lesa, tak tam s velkou pravděpodobností začne hořet nebo stromy prostě zničí a kromě lidí v tom místě zabije i všechna zvířata. A když dopadne do obydlené oblasti, tak kromě lidského utrpení generuje taky odpad. A není ho málo.

Jaké jsou už dnes odhadované dopady konfliktu na živé organismy? Dá se říci, že už na Ukrajině výrazně poklesla druhová pestrost?

To se vůbec nedá takhle posuzovat, protože dobře se dá měřit pouze plošně. Víme, kolik tam shořelo lesů nebo kolik jich je poškozených právě válečnou aktivitou, ale čísla k poklesu druhové diverzity jsem neviděl. Jsou ale evidované ztráty hnízdišť, lokální vymírání v důsledku neustálého ostřelování oblasti zálivu Černého a Azovského moře. Někde jsou samozřejmě znečištěny biotopy a tak podobně. Další věc je, že v případě špatně zásobených bojujících armád vzrůstá lovecký tlak.

Mluvil jste o ohrožených druzích. Hrozí reálně vymření některých z nich?

Měl jsem k dispozici zprávu od Olega Dudkina, což je generální ředitel Ukrajinské společnosti na ochranu ptactva. Ta dávala příklady několika ohrožených druhů, které sídlí typicky třeba na kosách vybíhajících do Černého moře, kde se hodně bojovalo. Tam se hovoří o lokálním vyhynutí, ztrátě desítek tisíc jednotlivců. Ale je příliš brzo říci, jestli v důsledku války nějaký druh úplně vyhyne.

Jakou podle vás budou mít takové škody po válce setrvačnost?

Podle kolegy Michaela Hoška z EUROPARC to pro biodiverzitu možná nebude tak strašné. Samozřejmě to bude problematické v oblasti, kde dojde k lokálnímu vyhynutí druhů. Ale v biotopech, které budou v důsledku války ponechané přírodě, bude docházet k rychlé regeneraci, byť samozřejmě v pozměněném stavu. Stoletý dubový les se rychle neobnoví, ale druhy se tam vrátí nebo možná budou lidmi cíleně navráceny.

Nemůže rozrušování krajiny alespoň pomoci vzniku nových biotopů?

Nějaká pozitiva budou, ale negativa výrazně převažují. Primárně tam bude prostor pro druhy, které jsou zaměřené na extrémnější podmínky, než že by se tam znovu dostaly nějaké chráněné nebo ohrožené druhy. V případě zemědělské produkce je v zájmu nejen Ukrajiny, ale i potravinové bezpečnosti zbytku světa, aby se co nejdříve vrátila do podoby před válkou. Evropa je, co se týče produkce obilovin, do jisté míry hodně soběstačná, ale třeba Afrika ne. To je mimochodem důvod, proč se tak dlouze vyjednávalo o průjezdu ukrajinských lodí.

Ukrajinské zemědělství je hodně intenzifikované, a tedy zatěžující pro životní prostředí. Je podle vás v zájmu Ukrajiny obnovit ho ve stejné podobě?

Primárně se musí obnovit samotná produkce. Co se týče ekologizace zemědělství, to bude delší cesta, kterou si Ukrajina bude muset projít, třeba i jen kvůli tomu, že chce vstoupit do Evropské unie.

Je válkou aktuálně výrazně ohrožena kvalita vody v přírodě a přeneseně pak na ní závislé ekosystémy? A co zabezpečení vodní infrastruktury?

To jsou věci, které vezmou ve válečném konfliktu za své jako první. Poslední asi tři nebo čtyři měsíce Rusové zacílují prvky kritické infrastruktury. Primárně cílí na energetickou soustavu, ale nevyhýbají se ani vodním zdrojům. Vyřazení úpravny vody samozřejmě znesnadní život místním obyvatelům, ale i armádě, která v tom místě operuje.

Další věc je, že obě strany (ale Rusové významně více) využívají vodní zdroje k environmentální válce, tedy zaplavování území. Zrovna před pár dny Rusové začali vypouštět přehrady na Dněpru, aby tím snížili možnost zásobování obyvatel a zároveň znesnadnili průchod armády. Ukrajinská armáda na začátku války použila přehradu nad Kyjevem k zaplavení rozsáhlého území severovýchodně od Kyjeva, aby zabránila postupu armády z tohohle směru.

To má asi rozsáhlé následky i v šíření kontaminace v prostředí.

Když bojujete o přežití, tak moc nekoukáte na to, jestli je voda, kterou vypouštíte do vodotečí, nějak vyčištěná. A voda je většinou ta substance, kterou kontaminujete snadno jako první. Takže se všechny ty chemikálie, které se tam teď v důsledku bojových aktivit vyskytují, většinou dostanou do nějakého vodního toku a kontaminují ho. Před několika týdny proběhla médii zpráva, že Ukrajina obvinila Rusko z nedodržování nějaké mezinárodní dohody právě o ochraně vody v Azovském a Černém moři, protože nějaké jejich vojenské aktivity vedly ke zvýšení kontaminace pobřežních území.

Zajímá mě i voda v přírodě, která je asi od vodních toků až po Černé a Azovské moře nějakým způsobem znečištěná. Jak dlouho bude trvat, než se její kvalita vrátí do původního stavu?

Voda má docela slušnou samočistící schopnost. Navíc pokud odtéká, tak není ani takový problém, že vám neběží čistička odpadních vod, jako to, že válečné aktivity vedou k obrovské distribuci kontaminace. Když v České republice havaruje tirák a začne z něho vytékat nafta, tak přijedou hasiči, sype se to a dělají se norné stěny, aby se nafta nedostala do prostředí.

Když se podíváme na škody na vojenské technice, které jsou na Ukrajině zdokumentované (třeba na Oryx blogu), tak jde řádově o tisíce vozidel, bojových vozidel a tanků. Ty, když vybuchnou, tak to není jako v počítačové hře, kde by zablikaly a zmizely. Do prostředí se roztrousí kov, nafta, maziva, něco shoří, něco zateče do podzemních vod, takže po každé zničené technice vznikne kontaminované místo. Kontaminace se z toho místa mobilizuje většinou vodou – povrchovým odtokem do řeky nebo do spodních vrstev.

Předpokládám, že vozidla budou jen jedním ze zdrojů kontaminace.

Ano, je tam obrovské množství zničených průmyslových zařízení. Obranné a útočné aktivity se velmi často odehrávají okolo průmyslových komplexů (asi si všichni vzpomenou na obrovský komplex Azovstal v Mariupolu) a to jsou většinou zařízení, která jsou postavena tak, aby toxické látky zůstaly uvnitř. A když do nich začnete střílet, tak vybouchnou a oblaka se šíří prostředím.

U nás by to byla havárie pomalu na vyhlášení alespoň regionálního nouzového stavu a na Ukrajině se to dnes děje poměrně často. Plus samozřejmě je tam i riziko radiační kontaminace, protože většina jaderných elektráren se nachází právě v oblasti, která je přímo ohrožena boji. A byť to riziko samozřejmě není velké, tak pokud by se manifestovalo, dopady velké budou.

Jak dlouho může být prostředí takhle kontaminované?

Pokud by k radiační kontaminaci došlo, tak je to případ od případu. Výbuch meziskladu vyhořelého paliva by měl jiné následky, než kdyby se podařilo způsobit LOCA (loss-of-coolant-accident, tedy havárie se ztrátou chladiva) v jaderné elektrárně, kdy se reaktor přetaví. Takové havárie by měly řádově větší dopady než havárie chemických provozů. S chemickými provozy je problém ten, že mix látek v nich je hrozně pestrý a nedá se určit, jak dlouho kontaminace může v prostředí zůstat. Můžou to být chemičky vyrábějící hnojiva, pesticidy nebo třeba maziva. Rusové trefili třeba výrobu kyseliny sírové a odsud teď unikají látky, které vám poleptají plíce nebo vypálí oči. Hodně záleží na tom, jestli se po válce podaří taková místa vyčistit, což bude další velký úkol pro Ukrajinu.

Jaké odhadujete dopady úniků těchto látek do prostředí a vliv na zdraví obyvatelstva?

To je těžké říct. Ale určitě bych vyzdvihl jednu věc, která je viditelná i ze satelitních snímků, a to je významné zhoršení kvality ovzduší. Na Ukrajině shořelo a hoří enormní množství materiálů i lesů. Do toho ve městech hoří zničené kusy vojenské techniky. To všechno generuje obrovské množství spalin, což nejsou látky, které byste ráda dýchala. Jsou to látky od úrovně iritantů, které vás při nadýchání podráždí, až po látky, které jsou těžce toxické. Nechávám úplně stranou možnost, že Rusko použije jaderné zbraně. Pak už by ta kontaminace byla masivní a dlouhodobá.

Zatím jsme nezmínili emise skleníkových plynů. Máme představu o jejich množství? Začala bych u životního cyklu výrobků zbrojního průmyslu, následného transportu a nakonec likvidace.

Vůbec netuším, podobné věci jsou vojenské tajemství. Produkce zbrojního průmyslu je samozřejmě environmentálně náročná jako každá průmyslová produkce. Když si vezmete, kolik energie a skleníkových plynů se vyprodukuje při produkci automobilů, tak to pro tank vynásobte třeba třiceti a plus minus se trefíte.

Pak je tu ale i transport, používání a likvidace těch zbraní a vozidel.

Ano. Obě armády (a zejména ta ruská) spotřebovávají obrovské množství paliv, které by normálně nespotřebovávaly. Na základě informací třeba z military blogů odhaduji něco okolo 15 milionů litrů denně pro Rusko. Od začátku války do konce prázdnin se jenom spotřebou paliva vyprodukovalo něco okolo 8 milionů tun oxidu uhličitého.

Mnohem důležitější jsou ale požáry lesů, kde se bavíme o několikanásobné roční produkci České republiky. On si to člověk neuvědomuje, ale lesní porost obsahuje obrovské množství uhlíku, který oheň mobilizuje do ovzduší. A ještě větší tlak na klima bych viděl v případě zničené infrastruktury, protože se většinou jedná o beton a ocel, což jsou dva energeticky hrozně náročné materiály.

Na základě inventarizace množství materiálu zničených domů a infrastruktury od Kyjevské univerzity odhaduji jenom při jeho výrobě produkci okolo 200-400 milionů tun oxidu uhličitého. To už je třeba trojnásobek produkce naší země za rok. Celková uhlíková stopa je přibližně desetkrát větší, a navíc to jsou čísla ke konci září. Takže je to ve skutečnosti ještě o třetinu nebo o čtvrtinu víc, protože se teď destrukce zastavěného prostředí snížila. Nicméně zase poroste s ruskou ofenzívou, která v současnosti opět začíná.

Jak zátěž na prostředí Ukrajinci průběžně monitorují?

Mají na to aplikaci, která počítá ekologickou stopu tanků a bojových vozidel. Je z ní zřejmé, že emise do atmosféry jsou okolo 30 000 tun oxidu uhličitého, a to je v porovnání s jinými toky setina procenta. Správně jste poznamenala, že je důležitá výroba. A potom následná obnova zničených věcí – každý kilometr silnice, auto nebo budova mají za sebou nějakou uhlíkovou stopu.

Bude možné provádět poválečnou rekonstrukci nějak šetrněji k životnímu prostředí?

S kolegy z Evropy se bavíme o tom, že bychom měli usilovat o to, aby byla obnova co nejvíce environmentálně šetrná, aby se co nejvíce využívaly recyklované materiály. Jenže když trefí granát dům, tak vygeneruje kolem 50-150 kubíků demoličního odpadu – cihly, suť, předměty vybavení domu, všechno smíchané dohromady. Takže to není uniformní materiál, který byste mohla hned použít.

Když se nějaká složka vytřídí, dá se znovu použít, a určitě se to bude dít a už se to i děje, protože produkční kapacita těchto materiálů na Ukrajině není tak velká, aby destrukci takového rozsahu dokázala pokrýt jenom produkce. A my můžeme po válce Ukrajině pomoci s tím, že recyklace bude co nejefektivnější a co nejvíce uhlíkově neutrální. Navíc, tak jako dřív v České republice, tak i na Ukrajině domy často obsahují velké množství azbestu, který je toxický. A když se dům zničí, azbest se v materiálu rozptýlí, a ten je potom nepoužitelný. A může to kontaminovat i široké okolí.

Když tedy přistoupíme na myšlenku, že je konečně po válce, předpokládáte nějaký ústup od jaderné energie vzhledem k tomu, že se během války mohla ukázat jako bezpečnostní riziko? Nebo tou cestou bude decentralizace a menší jaderné reaktory? Jak vlastně vidíte poválečnou energetickou restrukturalizaci Ukrajiny?

Nejsem expert na ukrajinskou energetiku. Nicméně válka ukazuje, že koncentrované zdroje energie jsou potenciálně bezpečnostní riziko. Není to ani tak možností úniku radioaktivity, ale protože nepříteli stačí vyřadit jeden zdroj a vyřadí tak velkou část území.

Rekonstrukce bude probíhat pravděpodobně i v tomhle sektoru a myslím si, že bude větší tlak na menší, decentralizované zdroje. Ale nedokážu přesně říct, jestli to budou malé modulární jaderné reaktory nebo obnovitelné zdroje energie. Preferované řešení navíc bude takové, které ten problém vyřeší rychle. Pokud nebude dostatek energie, tak stavba nové jaderné elektrárny rychlé řešení není, protože by trvala dekádu až dvě. Třeba kogenerační jednotky na biomasu jsou relativně rychlá řešení, která se dají vybudovat v řádu měsíců nebo několika málo let. To je deviza, kterou Ukrajina ocení.

Jaký je na Ukrajině potenciál obnovitelných zdrojů, co se týče přírodních a povětrnostních podmínek?

Potenciál vodní energie je tam už vyčerpaný, protože kde mohou být přehrady, tam jsou. Do budoucna potenciál vidím hlavně v soláru a ve větrné energetice. A myslím si, že jelikož je Ukrajina zemědělsky hodně intenzivní země, tak i třeba výroba bioplynu ze zemědělského odpadu bude mít v energetickém mixu větší zastoupení.

Jakou roli vidíte v případě obnovy životního prostředí i ukrajinské společnosti pro nevládní organizace - jak environmentální, tak humanitární?

Určitě velkou a vlastně to už probíhá. Za necelý měsíc organizuje Arnika konferenci s ukrajinskými partnery právě o dopadech na životní prostředí na Ukrajině a o tom, co tam můžou nevládní organizace dělat. Ony byly na Ukrajině aktivní už předtím. Pomáhaly se zlepšováním kvality ovzduší právě třeba změnou topných režimů nebo s odpadovým hospodářstvím, což je na Ukrajině velká bolístka.

A s tím tokem odpadů, který právě vzniká v důsledku bojových aktivit, by se nevyrovnala ani rozvinutá země, natožpak země, která do toho konfliktu vstupovala s odpadovým hospodářstvím, které nebylo na standardu Evropské unie. Je tam velké pole působnosti třeba pro sdílení znalostí, školení atd. A myslím si, že mezinárodní společenství k té obnově přistoupí hodně podobně, jako třeba v případě Jugoslávie. Ale jak se říká, čtvrtíme medvěda, který zatím ani neběhá po lese. Ten ještě běhá na bitevním poli a dost kouše.

Jaký má konflikt vliv na globální klimatické dohody?

Pozitivní v tom, že se západní svět začíná transformovat mnohem rychleji, než by musel. Negativní v tom, že klesá vůle k mezinárodním dohodám. Mezinárodní kooperace a spolupráce, na kterých jsou dohody založené, se vytrácí. A nejen kvůli Rusku, ale i jeho partnerům, kteří ho z různých důvodů podporují.

Teď se například připravuje report Globální hodnocení životního prostředí a Rusko to různě blokuje nebo vytváří problémy tam, kde nejsou, aby celý proces zpomalilo, případně torpédovalo. No a pak je tu významná věc, která se neřeší, totiž že z Ruska přestaly plynout informace o životním prostředí – počínaje meteorologickými stanicemi, konče sdílením informací v oblasti výzkumu atd. Je otázka, zda bude nadále platit například dohoda o bezpečném využívání Antarktidy a jí podobné. To narušení mezinárodního řádu je veliká cena, která se nedá snadno vyčíslit. Ale existuje.

Poškození životního prostředí na Ukrajině bude mít nepochybně dlouhodobější vliv na celou tamní společnost. Bude se muset stěhovat, bude vystavena působení chemikálií. Zároveň se asi bude měnit její pohled na životní prostředí a jeho ochranu. Existují už k něčemu takovému indicie?

Ukrajina přichází s iniciativou na vytvoření mezinárodní metodiky monitorování válečných škod na životním prostředí, což je věc, která v tuhle chvíli neexistuje. Takový mezinárodní systém by samozřejmě mohl zahrnovat i potenciální vyčíslení škod a nějakou jejich monetizaci. Oni to samozřejmě dělají zcela záměrně kvůli tomu, že jsou teď tou stranou, která nese dopady války. Zároveň to ukazuje, že si velmi dobře uvědomují, že škody na životním prostředí nejsou externality. Že to není něco, co by se jen tak jako spláchlo. Že to bude stát peníze.

Dá se předpokládat, že konflikt na Ukrajině může ovlivnit celou Evropu z hlediska směřování k udržitelnému rozvoji?

Ekologická válka nebo environmentálně šetrná válka neexistuje. Nicméně díky této válce si Evropa uvědomila, že zejména svou závislostí na fosilních energiích z Ruska si pěstuje geopolitického rivala, který je nepřátelsky naladěný. Kvůli tomu probíhá zrychlená energetická transformace, díky které máme aspoň nějakou šanci na zbrzdění změny klimatu.

Před pěti lety měli všichni sto důvodů, proč to není možné, a dnes najednou vidíme, že to jde a že všechny ty důvody jsou vlastně zástupné. Vidíme solární boom, uvolňování limitů na připojování do sítě. Taky si hromada lidí začíná uvědomovat, že lokální energetika má výhodu soběstačnosti a úplné nebo alespoň částečné nezávislosti na centrálním zásobování elektřinou.

Týká se to jenom Evropy?

Řekněme, že v současné době probíhá ve světě další industriální revoluce. Vyspělé státy jsou v současnosti závislé na kapalných palivech a přechází na elektromobilitu a obnovitelné zdroje, a komu se tohle podaří jako prvnímu, ten bude mít obrovskou konkurenční výhodu oproti ostatním. Zaprvé jsme si tu elektřinu schopní vyrobit vlastními silami a za druhé je to jeden nosič energie, který umožňuje konverzi mezi nejrůznějšími zařízeními spotřebiči a podobně. Válka skutečně odbourala setrvačnost, která v tom systému byla.

Miroslav Havránek se narodil v roce 1978 v Táboře, vystudoval Univerzitu Karlovu, obor ochrana a tvorba životního prostředí na Přírodovědecké fakultě. Během své pracovní kariéry pracoval jako výzkumník a vedoucí projektových týmů na Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. Zde se specializoval na hodnocení interakcí mezi lidskou společností a životním prostředím se zvláštním zřetelem na změnu klimatu, odpady a energetiku. V posledních letech rozvíjel metody a užití strategického plánování a foresightu v oblasti životního prostředí. Ve volném čase se rád věnuje četbě, počítačům a komunitním aktivitám v obci, ze sportu pak plavání a kanoistice. Je ženatý a má dvě děti.

Rozhovor vedla Barbora Vrablíková.