Třaskavé téma nelegální migrace: Jaká jsou fakta a čísla?

Ale co přesně se má nelegální migrací na mysli? O jak rozsáhlý fenomén jde? A předně – jak je možné, že i když se na boj proti ní vynakládají rok od roku větší sumy, jako problém nejenže zatvrzele odmítá zmizet, ale podle některých indicií dokonce sílí?

Smyslem následujícího textu je poskytnout pro diskuzi o takzvané nelegální migraci formou otázek a odpovědí nejdůležitější data a fakta – z větší části sice poměrně snadno dostupná, ale  často bohužel opomíjená nebo účelově zkreslovaná.

Hned zkraje je ale potřeba udělat krátkou zastávku u terminologie. Důvod? Pojmy jako „nelegální migrace“ či „nelegální migrant“ jsou značně problematické.

Předně totiž naznačují kriminální aktivitu. V naprosté většině demokratických zemí, Česko nevyjímaje, přitom neoprávněný pobyt není trestným činem, ale pouze přestupkem. 

Druhý důvod, proč se vyhýbat slovnímu spojení nelegální migrant, je ten, že z právního hlediska může být nelegální jedině čin nebo aktivita, ale nikoliv člověk.

Vhodnější je proto používat termíny jako neoprávněný, nebo ještě lépe, neregulérní.

Obecně můžeme říci, že neregulérní migrací se má na mysli pohyb osob mimo zákonné podmínky vysílajícího, tranzitního nebo přijímajícího státu.

Způsobů, jakými se člověk může ocitnout v postavení neregulérního migranta, je celá řada.

První možností je, že neoprávněným způsobem překročí státní hranici: buď se vyhne oficiálním hraničním přechodům, anebo se přes ně dostane nepozorovaným způsobem jako například v přepravním kontejneru (nutno dodat, že ne vždy dobrovolně – mezi neregulérní migranty patří také oběti obchodu s lidmi).

Dalším častým způsobem je vstup na základě padělaných dokladů.

Vůbec největší podíl neregulérních migrantů nicméně překračuje hranice zcela legálně a do rozporu s cizineckými zákony se dostává teprve poté, kdy jim vyprší platnost jejich pracovního, studentského nebo třeba turistického víza.

Co se týká statistik, jednu věc je nutné říci zcela bez obalu: skutečný počet neregulérních migrantů nikdo nezná.

Stejnou měrou to platí o Česku, o dalších státech EU, o Unii jako celku, o USA i jakékoliv další zemi světa. Určitá data, ze kterých lze vývoj neoprávněné migrace sledovat, samozřejmě k dispozici jsou.

Pokud přijde řeč na situaci v ČR, nejčastěji se setkáváme s údaji Ředitelství služby cizinecké policie o nelegální migraci, které na čtvrtletní bázi zveřejňuje Ministerstvo vnitra (souhrnná data za předcházející roky pak publikuje Český statistický úřad).

Výpovědní hodnota těchto statistik je ovšem omezenější, než by se na první pohled mohlo zdát: to, co zachycují, je pouze počet zadržených osob, tedy údaj, který silně závisí na rozsahu a důslednosti provedených policejních kontrol.

I za předpokladu, že kontroly jsou stále stejné, můžeme z oficiálních statistik odhadovat nanejvýš to, jestli má neoprávněná migrace na našem území rostoucí, nebo klesající trend.

Z údajů poskytovaných Ministerstvem vnitra vyplývá, že podstatná část zjištěných neregulérních migrantů Českem pouze projíždí.

Nejvíce jich míří do států západní nebo severní Evropy, kde žijí jejich příbuzní nebo známí, například do Německa, Británie nebo Švédska.

Pojďme se ale podívat na to, po jakých trasách se migranti vůbec dostávají na území EU.

Budeme-li vycházet z údajů, které shromažďuje a zveřejňuje Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž, zkráceně Frontex, uvidíme, že neregulérní migranti využívají na cestě do Evropy celkem šest etablovaných migračních tras.

Zvláštní případ představuje trasa přes Lamanšský průliv, kudy migranti naopak EU opouštějí. Přibližnou vytíženost jednotlivých tras zachycuje následující mapa.

Je třeba podtrhnout, že výše zobrazená data se týkají jen těch migrantů, kteří byli zachycení pobřežní nebo hraniční stráží, a podobně jako údaje o nelegální migraci v ČR tak zachycují jen část reality.

Zároveň platí, že využívání jednotlivých tras se velmi dynamicky proměňuje, ať už v souvislosti s ekonomickou a bezpečnostní situací ve výchozích státech nebo s aktuálními protiimigračními opatřeními na evropské straně hranice.

Měnící se vytíženost tras, jakož i celkový počet zjištěných migrantů, názorně ukazuje graf níže.

Pokud přijde řeč na to, jak problém nelegální migrace řešit, žádné jiné opatření nemá takovou odezvu jako posílení hranic.

Rostoucí popularitu fyzických hraničních bariér jasně dokládají dostupná data: v roce 2022 odborníci spočítali na celém světě celkem 74 hraničních zdí nebo plotů. Většina z nich přitom byla vztyčena v předcházejících dvaceti letech.

V Evropě stoupla délka hraničních plotů z 315 kilometrů v roce 2014 na 2 163 v roce 2023, a dále roste.

„Výzkumy z celého světa dokládají, že přímé i nepřímé náklady na stavbu hraničních zdí převyšují jejich užitečnost,“ uvádí Élisabeth Vallet, specialistka na geopolitiku z Quebecké univerzity v Montrealu, a dodává, že vliv bariér na neregulérní migraci je dokonce kontraproduktivní: zdi a ploty totiž migrační toky nezastaví, ale jen přesměrují do jiných, odlehlejších oblastí, což má za následek zvýšení cen účtovaných převaděči a další rozrůstání organizovaného zločinu.

Účinnost nejen zdí, ale vůbec všech hraničních restrikcí ve snahách o řešení problému neregulérní migrace zpochybňuje také Hein de Haas, ředitel Mezinárodního migračního institutu (IMI) na univerzitě v Oxfordu: „Představa, že vyšší náklady a rizika sníží imigraci, může na první pohled vypadat logicky, ale reálně to tak nefunguje. Důkazy svědčí o tom, že nedomyšlené imigrační restrikce jsou nejen neefektivní, ale dokonce kontraproduktivní a ve výsledku imigraci zvyšují.“

De Haas zde naráží nejen na prokázaný efekt, kdy se lidé snaží do cílové země, která zpřísňuje svůj migrační režim, dostat „dokud to jde“, ale také na jev, kdy více migrantů, kteří dříve přijížděli jen za krátkodobým výdělkem, v zemi zůstane natrvalo, protože se bojí, že další šanci nedostanou. Po čase za nimi navíc zamíří i jejich rodiny, které by jinak zůstaly doma.

V neposlední řadě je dobré připomenout, že problém neregulérní migrace technicky vzato nevzniká ani tak na hranicích, jako uvnitř cílových států – zásadní část neoprávněných migrantů tvoří lidé, kteří do země přicestovali zcela legálně, ale po vypršení platnosti svého víza obrazně řečeno „zmizeli z radaru“.

V USA tvoří tito „překračovatelé“ (overstayers) podle odborných odhadů asi 40 procent všech neregulérních migrantů, v Itálii 60-65 procent, a v Japonsku 75-80 procent.

Čím dál využívanější praxí EU je snaha zadusit neregulérní migraci ještě předtím, než dospěje k vnějším evropským hranicím, tedy v jejích  zdrojových a tranzitních zemích.

Silným impulzem byla v tomto směru zejména takzvaná evropská migrační krize z let 2015-16, během níž exponenciálně vzrostla předně migrace v oblasti centrálního a východního Středomoří a Balkánu.

Podél svého jižního perimetru nyní Unie udržuje (anebo alespoň donedávna udržovala) migrační spolupráci nejméně se 14 zeměmi. 

S pomocí mnohamiliardových dotací se snaží dosáhnout toho, aby tyto státy zlepšily ostrahu svých hranic a účinněji bojovaly proti převaděčům.

Eminentním zájmem EU je také spolupráce těchto zemí v otázce deportací.

Dvojstranné dohody mezi EU a výchozími nebo tranzitními státy mají své plusy i mínusy.

Velkým rizikem je fakt, že bývají často uzavírány s režimy, které mají v lepším případě smíšenou, a v horším vyloženě otřesnou reputaci co do dodržování lidských práv.

Evropské peníze tak bohužel přispívají mimo jiné i k praktikám, jako jsou nebezpečné zásahy proti člunům s civilisty na moři, nezákonné věznění migrantů v detenčních zařízeních, násilné deportace, okrádání nebo mučení.

V některých případech spolupráce skutečně přináší kýžené ovoce – alespoň částečně.

Příkladem je dvojitá dohoda s Tureckem z let 2015-16. Krátce poté, kdy byla uzavřena, skutečně došlo ke snížení neregulérní migrace do Evropy v oblasti východního Středomoří a Balkánu (počet zjištěných migrantů na západní středomořské trase ovšem v následujících dvou letech vzrostl téměř šestinásobně).

Očekávání ze strany EU bývají ovšem často nerealistická. Především v nefunkčních státech, jako je Libye, se vyplacené prostředky jednoduše rozkradou.

Jiné neváhají dohody z ekonomických nebo politických důvodů porušit či pozastavit, jako se tomu stalo v roce 2021 v případě Maroka, nebo o dva roky později v případě Tuniska.

Strategicky významnou spolupráci mezi EU a Nigerem pro změnu v roce 2023 uložil k ledu tamní vojenský převrat a následná vláda vojenské junty, která si na rozdíl od předchozího režimu nehodlá nechat zasahovat do vnitřních záležitostí.

Dostupná fakta hovoří jasně: žádný z represivních nástrojů, ať už jde o ploty, detence, deportace, nebo operace namířené proti převaděčům, není s to přinést v boji proti neregulérní migraci zásadní obrat.

Že by se na represivní opatření vydávalo málo prostředků, přitom opravdu neplatí. Spojené státy nyní vydávají na ostrahu svých hranic více peněz než na činnost všech ostatních federálních bezpečnostních složek dohromady.

Čím dál více prostředků vyčleňuje na ostrahu svých vnějších hranic také EU (viz graf).

Důvod, proč zpřísňování na hranicích přináší tak chabé výsledky, je ten, že vůbec neřeší skutečnou příčinu neregulérní migrace, a totiž nepoměr mezi obrovskou poptávkou po levné pracovní síle na straně jedné a nedostatkem legálních migračních kanálů na straně druhé.

„Dokud státy nenabídnou legální způsoby vstupu, poptávka po nízkokvalifikované pracovní síle v cílových zemích bude nelegální migraci nevyhnutelně vytvářet i nadále,“ vystihuje jádro problému již zmíněný Hein De Haas. „Dokud mají lidé dobrý důvod migrovat, žádné kontroly na hranicích je nezastaví.“

Rozhodně ne, už jen s ohledem na hrozby, jako je organizovaný zločin nebo terorismus.

Pointa je spíše v tom, že je iluzorní od restrikcí očekávat, že zaberou samy o sobě. Dokud souběžně s nimi nedojde k širším změnám migrační politiky, budou i nadále jen plýtváním peněz daňových poplatníků.

Autorem článku je Jakub Andrle.