Perský záliv je „v pohybu“ už po staletí. Respekt k právům migrantů ale teprve objevuje

Ať už je lidský účet za katarský fotbalový svátek jakýkoliv, jisté je, že nebýt zahraniční pracovní síly, žádné mistrovství by se v této pouštní monarchii nikdy konat nemohlo. Bez cizích dělníků, kteří dnes v Perském zálivu tvoří polovinu jeho šedesátimilonové populace, by koneckonců celý region vypadal velmi odlišně.

Moderní Záliv zformovala migrace. Ta je sice právem spojována především s explozí cen ropy v sedmdesátých letech 20. století, ale její historické kořeny sahají mnohem hlouběji. V unikátním migračním systému Perského zálivu dodnes rozpoznáme dědictví předislámských a islámských tradic, jakož i koloniálních struktur Britského impéria.

Většina historických exkurzů o migraci v oblasti Perského zálivu začíná hospodářským rozmachem arabských států kartelu OPEC po takzvaném ropném šoku v roce 1973. S hromadnými přesuny obyvatel se nicméně setkáváme i ve starších dějinách regionu. Podle slov Hélène Thiollet, expertky na blízkovýchodní migrační procesy z Pařížského institutu politických věd (Sciences Po), je právě migrace, „trvalá i dočasná, motivovaná obchodem, prací, politikou i náboženským vyznáním, ústředním motivem dějin Zálivu.“

Perský neboli Arabský záliv byl již od středověku cílovou oblastí otroků pocházejících ze Súdánu, východní Afriky i Střední Asie. Ještě před založením islámu se v regionu objevili první Indové. Sindhští a Gudžarátští obchodníci sem po staletí dováželi zlato a textil z Asie i východní Afriky. Spolu se svými arabskými partnery Indové postupně ovládli komerční život zdejších pobřežních měst a osad. Dominantní pozici si vydobili i v odvětví, které Perský záliv definovalo ještě předtím, než zde byla na začátku 20. století objevena ropa – v lovu perel.

Perlový průmysl, na němž postupně záviselo živobytí valné většiny místního obyvatelstva, fungoval jako spouštěč rozmanitých migračních přesunů, jež zpravidla mívaly sezónní charakter. Perly bylo kvůli měnícím se teplotám moře možné lovit v časovém okně trvajícím jen asi 130 dnů (od přelomu dubna a května do září). Většina pracovních sil se přesouvala uvnitř regionu, ale netýkala se jen muslimského obyvatelstva. Pokud do lovné sezóny připadl postní měsíc Ramadán, museli v tomto období práci zajistit otroci putující z okrajových oblastí jako byl například Omán.

Perlová éra skončila v Perském zálivu ve 20. letech 20. století. Smrtící ránu zasadil zdejšímu lovu krach newyorské burzy v říjnu 1929, který vyvolal celosvětovou hospodářskou krizi, ale úpadek byl tak jako tak nevyhnutelný – perlový průmysl starého typu začínala neúprosně válcovat produkce perel z chovu, která se právě koncem 20. let rozjížděla v Japonsku.

Od začátku 30. let byly dějiny mobility v oblasti Perského zálivu neoddělitelně spjaty s těžbou ropy. Masové migrace sice nebyly pro region ničím novým, ale po objevení „tekutého zlata“ zásadně změnily svůj charakter. Na rozdíl od minulosti už se neřídily sezónními cykly a staly se dlouhodobějšími. Na poli řízení migračních toků se zároveň vedle místních a koloniálních vlád objevil nový a velmi silný hráč, a totiž západní ropné firmy jako byly anglo-perská APOC, kanadská BAPCO působící v Bahrainu (jedna z předchůdkyň britské BP), či americká ARAMCO. „Systémy pracovní migrace,“ shrnuje vývoj od 30. let Hélène Thiollet, „byly formovány imperiálními zájmy, prosazovanými prostřednictvím britských a amerických ropných společností.“

Na bázi dohod, které ropné společnosti uzavřely s místními šejky, byl v Zálivu vyvinut specifický migrační systém, jehož pozůstatky lze v regionu rozpoznat dodnes. Klíčovým prvkem všech ropných koncesí byla takzvaná národnostní klauzule. Podle ní směly zahraniční firmy přistupovat k dovozu pracovních sil jen tehdy, když se dané pozice nedařilo zaplnit místními. Hlavní smysl tohoto opatření byl nasnadě – z hlediska lokálních vládců bylo absolutní prioritou zabezpečit svým poddaným obživu po krachu obchodu s perlami. Vzhledem k tomu, že zdejší obyvatelstvo tvořili v naprosté většině nevzdělaní vesničané bez jakékoli zkušenosti s moderním průmyslem, došlo na regionálních pracovních trzích ke zřetelné segmentaci: manuální práce zajišťovali místní, a pozice vyžadující kvalifikaci (techničtí specialisté, manažeři, úředníci) obsazovali cizinci. Později, zejména v poslední čtvrtině 20. století, se sice role částečně obrátily, ale ostré, často otevřeně segregační rozdělení pracovního trhu samo o sobě přetrvalo.

Počet dovezených zahraničních pracovníků zůstával i kvůli národnostní klauzuli až do začátku 70. let relativně nízký. Indů, které do svých držav přednostně dováželi Britové, bylo například v celém Zálivu na začátku 50. let jen okolo 15 tisíc. Většina importovaných dělníků se v této době ještě nerekrutovala z východu, ale z dalších arabských států – částečně v rámci samotného Perského zálivu, ale převážně z populačně silnějších zemí mimo jeho perimetr, jako byly Egypt, Súdán, Jordánsko, Libanon nebo Sýrie. Častou destinací byl Záliv také pro Palestince, kteří zde spolu se svými rodinami nacházeli útočiště po nuceném opuštění své domoviny v důsledku izraelsko-arabského konfliktu.

Skutečný migrační boom nastal v regionu teprve po roce 1973 v souvislosti se znárodněním ropného průmyslu a astronomickým nárůstem zisků a investic. Perský záliv se prakticky přes noc proměnil ve třetí nejdůležitější cílovou oblast mezinárodní migrace na světě (po Severní Americe a Evropě). V roce 1975 v oblasti pracovalo 1,7 milionu zahraničních dělníků. Během následujících pěti let jejich počet stoupl na 3 miliony a do roku 1985 na 8 milionů. V letech 1986, 1991 a 2011 sice přísun pracovních sil kvůli prudkému poklesu cen ropy, irácké invazi do Kuvajtu, respektive nepokojům v rámci takzvaného arabského jara mírně zakolísal, ale i tak si udržoval dlouhodobě rostoucí trajektorii. Podle zatím posledních dat OSN z roku 2020 hostily země tvořící Radu pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC; Kuvajt, Saúdská Arábie, Katar, Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Omán) více než 30 milionů migrantů.

S raketově rostoucím počtem migrantů docházelo od roku 1973 k výraznému posunu pokud šlo o jejich výchozí regiony. Dominantní pozici pracovníků z arabských zemí postupně převzali Asiaté: k Indům a Pákistáncům se postupně přidávali dělníci ze zemí východní a jihovýchodní Asie. Důvody tohoto obratu byly sice zčásti ekonomické – pracovní síla z Asie byla zkrátka levnější, ale klíčovou roli sehrály úvahy politicko-kulturní povahy. Zatímco ještě nedávno vnímali místní šejkové jazykovou, kulturní a náboženskou spřízněnost dělníků ze sousedních arabských zemí jako výhodu, postupem 70. let v ní začali rozpoznávat další a další bezpečnostní rizika. V první řadě je znepokojovalo rostoucí množství stávek a protestů. Odmítali také zatažení svých zemí do konfliktu na Blízkém východě. Ze všeho nejvíc se ale obávali šíření panarabské ideologie – ta by totiž mohla implikovat povinnost dělit se o zisky z ropy s chudšími arabskými „bratranci“.

Kromě přeorientování náboru od arabského světa do Asie se hostitelské státy snažily také o to, aby migranti přicházeli z co možná největšího množství zemí najednou a žádná konkrétní národnostní skupina tak v jejich společnosti nezískala příliš dominantní pozici. Možnosti, které nabízela Asie, se naštěstí zdály takřka nevyčerpatelné. V Perském zálivu se tak vedle Indů a Pákistánců ve větších nebo menších počtech začali objevovat i Bangladéšané, Nepálci, Jihokorejci, Číňané, Vietnamci, Tchajwanci, Indonésané, Thajci či Filipínci. Neodmyslitelnou součástí náborových politik se stal princip rotace, a to nejčastěji po jednom roce až dvou letech. Shrnuto a podtrženo, pracovní síla měla být levná, apolitická a dočasná.

V globálním srovnání nejsou tyto preference nijak neobvyklé. Podobné představy měly v počátcích náborů balkánských a tureckých gastarbeiterů v 50. letech 20. století třeba vlády Německa a dalších západoevropských zemí. Čím je migrační systém arabských zemí skutečně ojedinělý, je způsob a míra kontroly, jaké jsou zahraniční pracovníci vystaveni. Úhelným kamenem této kontroly je systém známý jako kafala. V rámci tohoto systému je zodpovědnost za každého migranta delegována na lokálního sponzora neboli kafíla. Kafílem může být buď přímo zaměstnavatel, anebo náborová firma. Kafíl hradí zahraničnímu pracovníkovi cestu, zajišťuje mu vízum a pracovní povolení a poskytuje mu ubytování – v případě pomocníků či pomocnic v domácnosti typicky u sebe doma, v případě stavebních dělníků ve společných ubikacích.

V podobě, ve které je zakotven v legislativě přijímajících států, systém otevírá prostor pro celý výčet vykořisťovatelských praktik – a mnozí zaměstnavatelé tento prostor bez skrupulí využívají: pracovníkům ihned po příjezdu zabavují cestovní pasy, nutí je k přesčasům nebo úplně jiné práci, než kterou původně slibovali, celé měsíce jim nevyplácejí mzdy, anebo je vyžadováním nejrůznějších „zprostředkovatelských“ poplatků záměrně udržují v zadlužení. Systém kafala může mít mnoho variací, ale jeho esencí je připoutání migrantů k původnímu sponzorovi – bez jeho svolení pracovníci nemohou změnit zaměstnavatele, a pokud svévolně opustí práci, hrozí jim uvěznění nebo deportace.

Právě díky těmto a mnoha dalším praktikám bývá kafala vnějšími pozorovateli často označována za formu novodobého otroctví. Někteří kritici poukazují na fakt, že k uzákonění tohoto systému došlo v arabských státech jen pár let poté, co v nich bylo oficiálně zrušeno otroctví „starého“ typu. Proti tomu lze těžko něco namítnout – v Kataru se stal systém kafala součástí právního řádu pouhých jedenáct let po tamním zákazu otroctví v roce 1952. Podobný časový rozestup (1949 – 1959) najdeme i v Kuvajtu. V Saúdské Arábii, kde bylo otroctví zrušeno teprve v roce 1962, existovaly podle některých zdrojů oba systémy (přinejmenším de iure) několik let vedle sebe.

Odvozování systému kafala od středověkého islámského otroctví je sice svůdné, ale nepřesné. Jedná se o přílišnou historickou zkratku. Většina odborníků se dnes shoduje v tom, že kafala ve své novodobé podobě mnohem zřetelněji navázala na princip takzvaného smluvního nevolnictví (anglicky indentured labour), který ve svých koloniích v návaznosti na postupné zakazování otrokářství rozvinuli v průběhu 19. století Britové. Smluvní nevolnictví představovalo určitý hybrid mezi otrockou a svobodnou prací: dělníci (známí též jako kuliové) sice, jak název napovídá, na rozdíl od otroků vstupovali do pracovního poměru podpisem časově omezeného kontraktu a za svou dřinu obvykle dostávali mzdu, ale ve všech jiných ohledech se pak jejich pracovní podmínky od těch, které před nimi zažívali afričtí otroci, příliš nelišily.

Ačkoliv jsou státy Perského zálivu kvůli svému zacházení s migranty pod palbou kritiky už delší dobu, do širšího povědomí se tento problém dostal až v posledním desetiletí, a to předně díky přípravám fotbalového šampionátu, jenž byl pro rok 2022 svěřen Kataru. V důsledku nelidských pracovních podmínek zde podle některých zdrojů při budování silnic, stadionů a hotelů zahynuly tisíce zahraničních dělníků.

Periodicky se do systému kafala strefují vlády výchozích migračních států – popudem k jejich kritice anebo i dočasnému zákazu dalšího náboru se často stává násilí, které se na jejich krajanech dopouštějí kafílové, případně policejní režimy hostitelských zemí. Na to, aby měly odvetné kroky dlouhého trvání, ale tito hráči tahají za příliš krátký konec provazu. Dobře vědí, že pokud by přerušili tok remitencí, tedy peněz posílaných migranty zpět do vlasti, vážně by ve svých zemích ohrozili křehkou společenskou stabilitu. V řadě z výchozích států (Filipíny, Srí Lanka, Pákistán) tvoří remitence podle dat Světové banky okolo 10 procent HDP. V Nepálu je to dokonce bezmála 25 procent. Zhruba tři čtvrtiny všech remitencí proudících do Asie přitom pochází právě ze zemí Perského zálivu.

Tlak vysílajících zemí a mezivládních organizací v čele s OSN přesto nezůstal mezi arabskými státy bez odezvy. Jedny z prvních pokusů o zmírnění kafaly podnikly vlády Kataru a Bahrajnu už v 90. letech minulého století, ale tehdy ještě neuspěly. Podle Hélène Thiollet narazily na „silný odpor občanů a podnikatelského sektoru, kteří se odmítali vzdát finančních a sociálních výhod systému, udržujícího cizince v pozici podřízené závislosti.“ Právě Bahrain se přesto stal prvním státem GCC, kde byl systém kafala oficiálně zrušen, a to v roce 2009. Katar ke stejnému kroku přistoupil o šest let později. Některé z nejodióznějších prvků systému počínaje zákazem změny zaměstnavatele přes omezení pohybu po zákaz svévolného vycestování postupně odbouraly i další země Zálivu.

Podle řady kritiků, mezi něž patří třeba lidskoprávní organizace Amnesty International nebo Human Rights Watch, jsou reformy nedostatečné, případně provedené jen naoko, zatímco iliberální podstata kafaly zůstává beze změn. Některé ze změn skutečně působí čistě kosmeticky. Saúdská Arábie například v roce 2020 migrantům usnadnila vycestování či přístup ke státním službám a zavedla digitální evidenci pracovních smluv, samotný princip sponzorství ale nechala beze změn. Zaměstnavatelé tam mohou nadále pracovníkům obnovovat a rušit pobytové povolení, jak se jim zachce. Reforma se navíc vůbec netýkala migrantů pracujících jako pomocná síla v domácnostech.

Reformy, které v posledních letech provedl ostře sledovaný Katar, zacházejí o něco dále. V cizineckém zákoně, který vstoupil v platnost v prosinci 2016, zcela chybí nejen samotný pojem kafala včetně všech jeho odvozenin, ale i islámské termíny, díky kterým mohl do předchozí pracovní legislativy z pozice náboženského vůdce zasahovat panovník (emír). Všichni cizinci bez ohledu na kvalifikovanost byli zároveň novým zákonem alespoň teoreticky postaveni na stejnou úroveň. Zákon také stanovil přesná kritéria pro deportace, smírčí řízení a ukládání trestů. Z pohledu Mezinárodní organizace práce (ILO) „dal katarský režim jasně najevo, že systém kafala byl zrušen a nahrazen systémem, který spočívá čistě na smluvním vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.“

Další změny pomohla ILO v Kataru prosadit v roce 2020: zaměstnaným cizincům bylo konečně umožněno opustit původního zaměstnavatele a hledat si nového bez hrozby deportace, došlo ke zvýšení minimální mzdy a chudším migrantům začal být nabízen příspěvek na ubytování a jídlo.

I v relativně progresivním Kataru je prostor pro zlepšení stále velký. Některé prvky kontroly nad migranty, včetně vykořisťovatelských praktik, zůstávají nedotčeny a je žádoucí na ně upozorňovat. Situaci migrantů v Zálivu je ale zároveň potřeba vnímat v patřičném kontextu a bez přehnaného paternalismu. Velmi přesně tuto myšlenku ve svém posledním vydání před šampionátem vyjádřil britský týdeník The Economist.

Článek s výmluvným titulkem „Na obranu Kataru“ konstatuje, že optika, kterou svět tamní pracovní migraci vnímá, je zkreslená: „V první řadě platí, že emirát je zahraniční pracovní síle otevřenější než Amerika nebo jakákoliv evropská země. Rodilí Katařané tvoří jen 12 % populace – poměr, který by takzvaně osvícenější země nikdy netolerovaly. S migranty je v Kataru někdy zacházeno špatně, ale díky mzdám, které dostávají, mohou skutečně změnit své životy, a právě proto se jich tam tolik snaží dostat. A zatímco Čínu neposunulo blíž k demokracii ani hostování dvou olympijských her, Katar s výhledem na fotbalový šampionát své pracovní zákony skutečně změnil.“

Článek napsal Jakub Andrle.

Hlavní zdroje:

James F. Hollifield a Neil Foley (ed.). Understanding Global Migration. Stanford University Press, 2022

Dirk Hoerder. Cultures in Contact. World Migrations in the Second Millennium. Duke University Press, 2002

Ray Jureidini a Said Fares Hassan (ed.). Migration and Islamic Ethics. Brill, 2019

Gulf Times; The Guardian; Time; The Economist