Článek
Když jsme se byli o Vánocích podívat v obchodním centru na oblečení, abychom měli inspiraci na dárky pod stromeček, synovi se tam moc líbila jedna mikina. Stála ale přes čtyři tisíce, což se nám úplně za jeden kus oblečení nechávat nechtělo. Jenže syn na nás udělal takové ty psí oči, po kterých mu většinou nic neodmítneme. Nekupoval jsem ji ale před ním a řekl jsem, že si to nechám projít hlavou. Mikinu jsem si vyfotil, abych později věděl, jakou přesně to chtěl.
Doma jsem si pak sedl k počítači a začal jsem hledat, kde bych přesně tu samou mikinu našel. Protože byla značková, hledal jsem na e-shopech s oblečením. Oblečení té dané značky prodávají sice skoro všude, tu mikinu jsem ale nakonec našel pouze na jednom internetovém obchodu. A potěšilo mě, že byla za polovinu. Dva tisíce a nějaké drobné jsem byl ochoten do jeho vytouženého dárku investovat. S tímto nejmenovaným e-shopem jsme měli dobrou zkušenost, takže jsem se nějakých problémů nebál.
A ani žádné nenastaly. Mikina byla u nás asi do dvou dnů a hned putovala pod balící papír, aby ji syn náhodou neobjevil. Když si ji pak náš třináctiletý syn pod stromečkem rozbalil, zablesklo se mu v očích a hned si jí šel zkoušet. Přišel asi za pět minut. Divili jsme se, co tam takovou dobu zkouší. Když se vrátil do obývacího pokoje, mikinu na sobě neměl, neřekl ani slovo a hned šel rozbalovat další dárky. Podobné stavy už jsme u něj několikrát zažili, a tak jsme věděli, že v tu chvíli nemá cenu se na nic vyptávat. Neřekl ale nic ani v dalších dnech a to už nám bylo podezřelé.
Na začátku ledna k němu manželka vtrhla do pokoje s tím, ať kápne božskou a jestli s tou mikinou je nějaký problém. Stále trval na tom, že ne. Když ale po něm chtěla, aby si ji teda vyzkoušel, začal blekotat nesmysly a bylo na něm vidět, že je hodně nervózní. Trápit jsme ho určitě nechtěli, šlo nám jen o to, aby k nám byl upřímný. Když to po pár minutách pochopil, přiznal se.
Mikina podle něj byla jasný fejk, a tak ji ve škole za něco vyměnil. Myslel jsem, že snad vyskočím z kůže. Jaký fejk? Stále přes dva tisíce a byla z ověřeného e-shopu. Trochu jsem na něj zvýšil hlas, což mě potom mrzelo. Snažil jsem se mu ale jen vysvětlit, že pokud se mu nelíbila a nepřišla mu jako originál, mohli jsme ji na tom internetovém obchodu vrátit a koupit něco jiného. On pak ale přiznal, že se domníval, že jde o zboží z tržnice a že nemělo velkou hodnotu. Co mě ale zaráželo bylo to, že odmítal odpovědět, za co ji vyměnil. Doslova řekl: „To nemůžu říct.“ Chtěl jsem po něm tedy vědět, s kým si ji vyměnil a hned jsem se vydal k domu jeho spolužáka.
Tam jsem to řešil nejprve s jeho rodiči, kteří pak syna k rozhovoru přizvali. Nic nezapíral, výměnu přiznal, do prozrazení předmětu výměny se mu však taky nechtělo. Nakonec to z něj ale vypadlo. Můj syn si se svým spolužákem vyměnil mikinu, co stála dva tisíce, za krabičku cigaret.
Nejprve jsem tomu nechtěl ani věřit, můj syn přece nekouří, což ostatně potvrdil i jeho spolužák. Ale chtěl to prý zkusit. Chtěl mít vlastní krabičku a chtěl s ní machrovat před holkama. No to se mu teda povedlo. Naštěstí byli rodiče synova spolužáka rozumní, a tak jsem jim zaplatil cenu krabičky cigaret a oni mi mikinu vrátili.
Synovi jsem doma pořádně vyčinil, že takové unáhlené pitomosti dělat nemůže. Krabičku cigaret jsem mu zabavil a dal jsem mu přednášku o kouření. No nadšený z toho nebyl, ale myslím, že byl rád, že to dopadlo jenom takto.
I když to vlastně nakonec všechno skončilo dobře, občas mívám pocit, že mě ty děti přivedou do hrobu, jak se tak lidově říká.
Zpracováno na základě vlastního zážitku.
