Článek
O tom, že se po Praze potloukají lidé pochybné pověsti i vizáže, kteří vás na ulici zastaví a nutí vám různé výrobky, nejčastěji parfémy, jsem už slyšel. To, co se mi ale v posledních dnech stalo, mě rozhodně chladným nenechalo.
Při návštěvě Václavského náměstí mě zastavil muž hovořící špatnou češtinou. Přestože bylo ještě poměrně teplo, měl na sobě dlouhý teplý kabát a v každé ruce nesl tašku. Začal na mě pokřikovat, že pro mě něco má. Nechápal jsem, ale zvědavost byla silnější. Šel jsem tedy blíž k němu a snažil jsem se zjistit, co má celý tento povyk znamenat.
Muž menší postavy začal vytahovat jeden parfém za druhým a tvrdil mi, že mi je dá zadarmo. Já si tím ale tak úplně jistý nebyl. V duchu jsem přemýšlel, kde k těm parfémům asi tak mohl přijít. Napadaly mě pouze dvě možnosti. Buďto to nejsou originály a pán tady nabízí napodobeniny, nebo ty parfémy ukradl v některé z blízkých parfumerií. Nedokázal jsem ale pochopit, proč by je nabízel zadarmo.
Nejdřív jsem se ho snažil odehnat, protože jsem mu nevěřil ani slovo, ale byl doslova neodbytný. První parfém my doslova nacpal do ruky, pak začal vytahovat další. Říkal jsem, že nic kupovat nechci. Odpověď byla ale vždy stejná. „To máš zadarmo!“ Když mi takhle dal tři parfémy a já už je pomalu nemohl ani udržet, poděkoval jsem a měl jsem se k odchodu. Nevěřícně jsem přitom kroutil hlavou. Jenže ještě nebyl všemu konec.
„Hej, dej mi něco pro rodinu, ať máme co jíst!“ houkl na mě. Začal jsem přemýšlet. Ať už mi dal do rukou cokoli, dobrou věc bych udělat mohl. Jenže jak to tak u mě bývá, žádnou hotovost jsem u sebe neměl, jsem totiž zvyklý platit hlavně kartou. Když jsem to muži sdělil, doslova se na mě utrhl. Začal mi spílat, že věci si od něj beru, ale peníze mu dát nechci. Snažil jsem se mu vysvětlit, že bych mu přispěl, ale že nemám. Dokonce jsem mu ukazoval prázdnou peněženku. Div mi ji nevyrazil z ruky. Pak spustil lavinu sprostých slov.
Urážet jsem se nechat nechtěl, ale pouštět s podivným mužem do konfliktu se mi taky nechtělo. A tak jsem se otočil a šel jsem pryč. Jenže mě za pár vteřin doběhl a snažil se mi z rukou vyrvat ony parfémy, které mi před chvíli dle jeho slov daroval. Neměl jsem náladu se s ním handrkovat, a tak jsem mu je v klidu vrátil. To ho ale neuklidnilo. Nadával dál, hodil parfémy do jedné z tašek, kterou měl u sebe, zlostně si uplivl, otočil se a odkráčel.
Já ale sledoval, kam si to namířil. Měl jsem totiž podobnou cestu. Muž ušel sotva pár desítek metrů a zastavil se u další oběti. Když jsem procházel kolem nich, zrovna slečně sděloval, že jí ty parfémy dává úplně zadarmo. Chvíli jsem přemýšlel, zda se mám do rozhovoru zapojit, ale pak jsem si řekl, že mi to za to nestojí a nemám na to čas. Místo toho jsem zvedl telefon a zavolal jsem policii.
Zda policisté muže zpacifikovali se už sice nedozvím, ale z návštěvy Václavského náměstí jsem byl doslova konsternován. Nechápal jsem, co to mělo znamenat, ale konečně jsem mohl známým potvrdit, že i já setkal s jedním z těch pochybných překupníků s parfémy. Znovu už ho snad nepotkám.
