Článek
Shibari vzniklo již před mnoha lety v Japonsku, proto se mu také někdy říká japonská bondáž. Hlavní princip spočívá ve svázání a znehybnění zejména žen v netradiční polohách. Na první pohled se tak jedná o sexuální praktiku, která souvisí s BDSM. Znehybněná osoba není schopná se bránit a vše tak záleží na jejím protějšku. Jenže takhle to u shibari úplně nefunguje. Shibari naprosto splňuje princip, kdy se žena nebo muž do této bondáže oddává zcela dobrovolně.
Hned dvě zásadní věci navíc odlišují shibari od klasického sadomasochistického sexuálního styku. Zaprvé zde nejde o to spoutat osobu tak natěsno, aby nebyla schopna pohybu a musela snášet rozmary partnera či partnerky. Právě naopak. Jde o to, aby se svázaní cítili uvolněně, aby tlak, který jim shibari způsobuje, nebyl příliš těsný. Zkrátka by se i svázaní měli cítit v bezpečí. A pak už je to jen o důvěře.
Za druhé má být shibari uměleckým dílem. Osoby jsou svázané a znehybněné tak, aby polohy, ve kterých spočívají, a tvary, která těla vytvářejí, byla uměleckým ztvárněním krásy lidského těla a sexuálního napětí. Důraz je kladen na estetický vzhled, kvalitu vázací techniky i dokonalost uzlů, kterými je tělo spoutáno.
Svázání a znehybnění u shibari nemusí předcházet sexuálnímu styku. Může být i dílem umělce. V Japonsku se často pořádají výstavy znehybněných živých těl a o návštěvu takových expozic je velký zájem. Nebo se takto lidé svazují za účelem tvorby netradičních fotografií ve formě aktů či glamour. I v Praze proběhl na podzim letošního roku takzvaný Shibari Festival, na kterém bylo možné si prohlédnout mnoho takto svázaných těl. Přestože se tak jedná o původně japonskou techniku, dnešní doba znamená pro shibari úspěch po celém světě.
A přestože to vypadá, že při praktice shibari dochází k jasné nerovnováze sil, tedy že jedna osoba má navrch a může si s tou svázanou dělat prakticky cokoli, jde jen o hru. Svázaný hraje submisivního a podmaněného a čeká na emoce, které v něm hra vyvolá. Naopak ten, který má možnost být tím dominantním, může prožívat rozkoš z emocí svázaného a z pocitu moci, přestože je jen předstíraný.
Je možné, že něco takového, co se konzervativnějším jedincům může zdát jako zvrácenost, může fungovat? Mnoho let, po které shibari existuje, to potvrzuje. Nejedná se ale jen o záminku, kterou si obhajujeme naše zvrácené touhy a uspokojujeme naše zvířecí pudy? Tohle umění totiž bylo a vždy bude předmětem časté kontroverze. Možná ale jen odhaluje něco z pravé podstaty lidského bytí, co se někteří z nás snaží pohřbít v hlubokých vodách svojí mysli.
Zdroje
