Článek
Na první pohled může cestování městskou hromadnou dopravou vypadat jako nezáživná část dne. Občas vám ale cesta k vašemu cíli uteče rychleji, než byste čekali. Rozhodně ale ne v tom pozitivním slova smyslu. Stejná situace se mi stala před nedávnem.
Už rodiče nás v útlém věku učí a škola v tom pak pokračuje, že k seniorů bychom se měli chovat s respektem. A já se tohoto pravidla držím. Jenže někdy je potřeba vystoupit z komfortní zóny, obzvláště pokud se takoví senioři chovají drze a urážlivě. A to se v městské dopravě vidí docela často.
Jel jsem tehdy autobusem z Flory na Eden. Bylo to zrovna kolem poledne, takže ve voze byla spousta volných míst. Když pak na Orionce nastoupila starší paní, tipoval bych tak 75 let, okamžitě se na mě podívala a začala se mračit. Nechápal jsem, co se děje, a tak jsem její pohled ignoroval. Přišla ale až ke mně a poměrně klidným hlasem mi jen tak zničehonic sdělila: „Tohle je moje místo, tak mě na něj koukejte pustit!“ Nechápavě jsem se na ni podíval. Hned vedle mě totiž bylo volné místo, naproti mně dokonce dvě. „No šup,“ pokračovala seniorka. To už jsem si ale líbit nenechal a trochu jsem se jí snažil zbrzdit.
Na moje komentáře o volných místech, která jsem jí ukazoval, nereagovala a začala do mě nepříjemně šťouchat holí. Okřikl jsem ji, ať toho nechá a sedne si, kam chce. V poloprázdném autobuse si nebudu přesedávat jen proto, že ona chce sedět zrovna tam, kde sedím já. Když jsem na ni ale zvýšil hlas, ještě ji to podráždilo a začala mi tykat: „Koukej vypadnout, mladej.“ To už ale na mě bylo moc. Sjel jsem ji, že tykat mi rozhodně nebude. Rozdíl mezi námi byl sice asi čtyřicet let, slušnost je ale slušnost. A vulgarity už nestrpím vůbec.
Poměrně ostře jsem se do ní pustil, na ní však bylo vidět, že se prostě bude hádat. Dokonce se do naší hádky připojil i pán, který přistoupil na Bělocerkevské a chtěl seniorku hájit. Naštěstí tam byla i celá řada dalších cestujících, kteří můj rozhovor s paní slyšeli, a tak se před pánem zastávali spíš mě.
Nakonec to vyřešila žena kolem padesátky, které zřejmě ruply nervy. Přišla k seniorce a zostra jí řekla, ať si sedne, nebo ať zůstane stát, ale ať už neotravuje celý autobus. A teprve potom se seniorka zklidnila. Sedla si vedle mě přes uličku, já už se naštěstí chystal vystoupit.
Když jsem se na onu hádavou seniorku ve dveřích ještě ohlédl, hodila na mě znovu ten nevraživý pohled a pak se honem přesunula na místo, které jsem jí svým výstupem z autobusu uvolnil. O celé situace jsem pak ještě přemýšlel, jestli jsem na tu starou paní nebyl moc přísný. Když jsem si ale zpětně přehrával, jak se chovala a co mi všechno řekla, ujistil jsem se v tom, že jsem se zachoval správně. A přístě bych to udělal zas. Respekt ke stáří mám, každého seniora bych pustil sednout, kdyby nebylo volno, urážet se ale nenechám.
Zdroj: autorský text
