Článek
Pětatřicítka mi klepe na dveře. Jsem vdaná, mám hodného manžela, dvě zdravé děti a po zahradě nám pobíhá pes, takže si nemám na co stěžovat. Samozřejmě, že se najdou nějaké ty skulinky, které se snažíme zahnat dobrým červeným, ale obecně vzato – jsem spokojená.
To samé už ale nemůžu říct o svých kamarádkách, které stále po třicítce hledají svého partnera. Najít si vztah pro svobodnou a bezdětnou ženu po třicítce je v dnešní době skoro nemožné. A ještě horší je, jak na ně společnost kouká – s lítostí. Jako kdyby jim něco zásadního unikalo, jako kdyby nebyly „dost kompletní“. Na muže stejného věku se ale takhle nikdo nedívá – naopak. On je ten borec, co má ještě spoustu času. A tak zatímco se muži ve třiceti cítí na vrcholu, ženy se ocitají pod společenským drobnohledem.
A pak je tu další problém – muži se přestali snažit. Možná je to dobou, možná je to povahou, ale jedno je jisté: flirtování už není to, co bývalo.
Vzpomínky na skutečné flirtování
Vzpomínám si na dobu, kdy flirtování znamenalo čekání na telefonát, psaní milostných dopisů nebo nervózní doteky na prvním rande. Byla v tom hra, vzrušení, napětí. Každý pohled měl význam, každá odpověď byla promyšlená.
A dnes? Dnes je nejromantičtější gesto, které můžeš dostat, zaslané video z TikToku nebo screenshot vtipného tweetu.
Tohle je dnešní „Myslím na tebe.“
Romantika se smrskla na lajky, emoji reakce a občasné „Haha, to mi připomnělo tebe.“ Bohužel se musím přiznat, že i moje konverzace s manželem občas vypadají podobně. Je to prostě nová norma. A tak se ptám: Kdy se z vyznání citů stal jen další příspěvek v DM?
Flirtování v době minimální námahy
Flirtování by měla být hra. Z pohledu ženy od něj očekávám trochu vzrušení, kreativity a hlavně osobní přístup. Ale v době, kdy máme nekonečné možnosti a instantní spojení, jsme se odnaučili snažit se o druhé.
V baru jsme si s holkami vyprávěly, jak se flirtování změnilo. Dřív nám kluci psali psaníčka na papírky a tajně je podstrkávali v hodině. Dnes? Lajknou ti tři staré fotky na Instagramu, abys věděla, že mají zájem. A to je všechno.
Žádné velké gesta, žádné opravdové snahy. Jenom pár notifikací a algoritmicky doporučený obsah.
A nejhorší na tom je? Že už jsme si na to zvykly.
Dřív by nám to nestačilo, dnes to považujeme za normální. A kdo očekává víc, je v očích společnosti „příliš náročný“.
Takže co teď? Smířit se s tím, nebo začít čekat víc?
Možná jsme to jen my, ženy, kdo čeká na něco, co už dávno neexistuje. Možná bychom se měly smířit s tím, že „Miluju tě“ v roce 2025 znamená „Lajknul jsem ti story“.
A nebo… možná je načase přestat se spokojovat s minimem.
Protože pokud nebudeme čekat víc, muži nikdy nepochopí, že by se měli snažit víc.
A tak se ptám: Opravdu jsme ochotné smířit se s tím, že největší romantické gesto je notifikace na Instagramu? A pokud ne, co s tím uděláme?
