Článek
Sedíme opět u vína, možná se to zdá, že sedíme u vína častěji než bychom měly, ale není tomu tak. Pravidelně se potkáváme, abychom zjistily, jaké novinky máme. Klasický „drbací“ spolek. Řešíme děti, partnery či práci. Společně se smějeme, ale pod povrchem visí jedno velké „Ale…“. Každá z nás má svůj příběh, ale dneska řešíme jeden konkrétní – naši kamarádku, která po letech samoty konečně našla někoho, kdo za to stojí. Nebo si to aspoň myslela. Pořád si to myslí, ale stále je tam to velké ALE.
On je rozvedený, má dítě, svůj život už si nějak nastavil. Ona? Svobodná, úspěšná, možná trochu jiná než ostatní, ale šťastná taková, jaká je. V mých očích je to skvělá ženská, která si zaslouží jen to nejlepší. Jenže sotva se ve vztahu trochu zabydlí, začne to. „Neměla bys tohle dělat… Nechtěla bys být víc taková?“ Najednou se z ní má stát někdo jiný. A my se ptáme: Proč mají muži pořád potřebu nás měnit? Pochybuji, že v opačném případě by muž v jejím věku se chtěl měnit.
Ženská ve 40? „Už bys měla být vděčná“
Společnost na nás má jasný pohled. Žena po třicítce, natož po čtyřicítce, která je stále svobodná, je přece nějaký omyl. „Co s tebou je, že jsi ještě sama?“ ptají se nás – někdy vtipně, někdy vážně. A když už si taková žena někoho najde, často se očekává, že se přizpůsobí. Protože co kdyby mu utekla šance být konečně „normální“?
Muži po čtyřicítce bývají často rozvedení, mají děti, vztahovou historii. Mají za sebou život, který je nějakým způsobem definoval. A když potkají ženu, která prošla jinou cestou – třeba se obětovala pro kariéru, nebo prostě jen nechtěla skočit do prvního vztahu jen proto, že se to „má“ – místo respektu často přijde snaha ji upravit.
„Miluju tě, ale změň se.“
Kolikrát jsme to už slyšely?
• „Měla bys být víc domácí typ, co kdybychom spolu měli dítě?“
• „Takhle jsi fajn, ale kdybys byla trochu jemnější/méně ambiciózní/klidnější, bylo by to lepší.“
Najednou se její osobnost stává projektem, na kterém se dá „zapracovat“. Jak kdyby její dosavadní životní volby byly chybou, kterou on teď musí opravit.
A ona? Nechce o něj přijít, protože byla dlouho sama. A tak možná zkusí ustoupit. Jen trochu. Možná zkusí být taková, jakou ji chce mít. Ale co když se tím nakonec sama sobě ztratí? A pomalu se ztrácí.
Muži, kteří mají „plán“
Mnoho mužů – zvlášť těch, kteří už za sebou mají dlouhý vztah nebo manželství – má konkrétní představu o tom, jak by měl vztah vypadat. Většinou je to asi v pořádku. I rozvedené ženy ji mají. Hodně často fantazírujeme, takže se vše snažíme přiblížit do toho romantického filmu. Už jsme všichni prošli minimálně jedním vztahem a myslíme si, že teď už víme, co funguje. Jenže každý vztah je jiný. Každý člověk je jiný. A každý vztah si zaslouží být budován od nuly, ne podle starého scénáře.
Proč to někteří muži neumí? Možná proto, že jim chybí flexibilita. Možná proto, že ženy se ve vztazích učí přizpůsobovat od dětství. A tak místo toho, aby respektovali ženu takovou, jaká je, se ji snaží vměstnat do své představy „ideální partnerky“.
Ženy se pro vztah mění odjakživa. Umíme se hodně přizpůsobit a vlastně je to asi naše ženská role. Ale proč bychom se měly vlastně měnit? My může potřebujeme a oni nás. Tvoříme společně nerozlučnou dvojku, která by se měla doplňovat a podporovat.
Když se podíváme zpátky, ženy byly vždycky ty, které se měly přizpůsobovat. Vztahy, manželství, rodina – to byla jejich hlavní role. Bylo běžné, že žena změnila kariéru, styl života, dokonce i přátele, jen aby vztah fungoval.
Ale dnes? Dnes jsme samostatné. Máme své vlastní životy. Víme, kdo jsme.
A pokud se rozhodneme vstoupit do vztahu, nemělo by to znamenat, že se vzdáme sebe samých.
Takže když si čtyřicetiletá žena konečně najde někoho, kdo ji miluje, měla by být šťastná. Ale jen tehdy, když ten muž miluje ji – ne její potenciál stát se někým jiným.
Láska není renovace.
Pokud někoho miluješ, neměníš ho. Přijímáš ho. Respektuješ jeho minulost, jeho životní volby, jeho styl života. A pokud se do něj snažíš zasahovat? Možná to ve skutečnosti není láska. Možná je to jen snaha vytvořit si někoho na míru.
A tak jsme s holkami znovu upily vína a přemýšlely. Máme na výběr. Buď se přizpůsobíme tomu, co od nás muži čekají. Nebo budeme trvat na tom, že i my máme právo být takové, jaké jsme.
