Článek
Advokát Pavel Zuska v rozhovoru vysvětluje, jak si prověřit obchodního partnera, kdy posílat předžalobní výzvu, jak funguje exekuce a kdy se soudní vymáhání vůbec nevyplatí.
Jak mohou podnikatelé už při uzavírání smlouvy nebo vystavování faktury předejít problémům s neuhrazenými pohledávkami?
V každém případě bych doporučil základní prověření obchodního partnera už před vstupem do obchodního vztahu. Tzn. prověření, zda proti němu není vedeno insolvenční řízení a zda není veden jako nespolehlivý plátce DPH – tyto úkony lze zjistit zdarma z veřejně dostupných dat. Za mírný poplatek lze zjistit, zda proti obchodnímu partnerovi nejsou vedeny exekuce. Samozřejmě takováto základní lustrace není samospásná. I společnost, která na začátku spolupráce není v exekuci ani insolvenci, se časem může dostat do finančních problémů, kdy nebude mít dostatek majetku na úhradu svých dluhů.
Spolupráci je potřeba mít také právně ošetřenou tak, abych se svého nároku v případě neuhrazení faktury mohl domoci u soudu. V ideálním případě to znamená mít uzavřenou smlouvu a mít důkazy o poskytnutém plnění. Pokud smlouva není uzavřena písemně, což se často stává, tak mít alespoň prokazatelně zaznamenáno (např. v mailové komunikaci), na čem se obě strany domluvili (tzn. co je předmětem plnění a za jakou cenu).
Absolutní recept, který by předcházel problémy s neuhrazenými pohledávkami, patrně neexistuje. Proto je třeba takové riziko alespoň minimalizovat. Pro věřitele nejbezpečnějším řešením je plnit na základě zálohových plateb.
Co by měl podnikatel udělat jako první, když mu odběratel nezaplatí fakturu včas?
Určitě s odběratelem co nejdříve komunikovat a vyzvat jej k úhradě. Reakce odběratele v mnohém napoví, jak se k dluhu staví. Může se stát, že fakturu jen přehlédl. Často se však setkáváme s tím, že odběratel opakovaně slibuje uhrazení faktury, čímž se však v mnoha případech snaží jen získat čas a oddalovat úhradu. Případně odběratel nereaguje vůbec. Jakmile nastane takový případ, doporučuji neotálet, jednak znovu prověřit bonitu odběratele a jednak zaslat oficiální předžalobní výzvu. Z mé zkušenosti mohu říci, že mnoho dlužníků reaguje na předžalobní výzvu od advokáta daleko efektivněji, protože si uvědomí, že věřitel to s vymáháním myslí vážně.
Jaký je rozdíl mezi mimosoudním vymáháním a podáním žaloby? Kdy se vyplatí jít soudní cestou a kdy raději vyjednávat?
Mimosoudní postup je rychlejší a levnější, ale spoléhá na ochotu dlužníka spolupracovat. Pokud dlužník nespolupracuje a neplatí, jediným řešením, jak legálně dluh vymoci, je soudní a následné exekuční řízení. V soudním řízení pak věřitel může získat tzv. exekuční titul (platební rozkaz nebo rozsudek), na základě kterého je možné vést proti dlužníkovi exekuci. K tomu, aby věřitel mohl jít úspěšně soudní cestou, však musí svůj nárok prokázat – a zde se vracím k odpovědi na otázku 1). Samotná faktura totiž k prokázání nároku věřitele nestačí.
Jak vypadá proces vymáhání přes exekutora? A co může věřitel dělat, pokud se dlužník dostane do insolvence?
Jak jsem naznačil, abych mohl svou pohledávku vymáhat přes exekutora, musím projít soudním řízením a získat exekuční titul. Alternativou může být ještě notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, který se často sjednává jako forma mimosoudní dohody – dlužník se v ní například zaváže, že dluh uhradí ve splátkách, přičemž pokud svůj závazek nesplní, může věřitel „přeskočit“ soudní řízení a přistoupit přímo k exekučnímu vymáhání.
Samotné exekuční vymáhání se pak zahajuje podáním exekučního návrhu k jakémukoli exekutorovi, kterého si věřitel vybere. Exekutor následně pohledávku vymáhá – k tomu může strhávat prostředky z dlužníkových bankovních účtů, prodávat jeho movitý i nemovitý majetek, provádět srážky ze mzdy atd.
V případě, že se dlužník dostane do insolvence, je potřeba co nejdříve přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení. Je důležité stihnout lhůtu pro přihlášení pohledávky, jinak jeho pohledávka v insolvenčním řízení nebude uspokojována.
Zásadní rozdíl mezi exekucí a insolvencí je ten, že exekuce se vede k vymožení jedné individuální pohledávky věřitele. Insolvence je oproti tomu proces, který řeší situaci, kdy dlužník má již více věřitelů, jejichž pohledávky není schopen hradit a které se pak v rámci insolvenčního řízení uspokojují poměrně.
Jakou roli hrají v praxi inkasní agentury? Vyplatí se podnikatelům jejich služby, nebo je lepší řešit věci sami?
Inkasní agentury nemají žádné veřejnoprávní donucovací pravomoci – nejsou to exekutoři. Jsou to subjekty, které nakupují pohledávky, které pak vymáhají. Inkasní agentury jsou různé – seriózní i neseriózní. Ty serióznější často vymáhají pohledávky pro subjekty, které zpravidla generují velké množství malých pohledávek – typicky dopravní podniky, telefonní operátoři, pojišťovny apod.
Má-li podnikatel pohledávku, kterou má právně podloženou a nechce investovat čas a peníze do jejího vymáhání, může ji prodat takové inkasní agentuře. Ta ji však ale zpravidla koupí za zlomek její hodnoty, protože rizika související s vymáháním a náklady na vymáhání pak nese sama. Proto si myslím, že v případě individuálních pohledávek se využití inkasních agentur spíše nevyplatí, pokud k tomu neexistují zvláštní důvody – např. potřeba cash-flow podnikatele.
Jaké jsou reálné náklady a časová náročnost vymáhání pohledávky v ČR? Vyplatí se to vždy, nebo někdy dává smysl dluh odepsat?
Co se týče nákladů, základní položkou u soudního vymáhání je soudní poplatek. Ten činí u návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (který lze využít v drtivé většině případů vymáhání pohledávek) 4 % ze žalované jistiny, u běžné žaloby 5 % ze žalované jistiny. Soudní poplatek v případě úspěchu ve věci následně na základě soudního rozhodnutí nahrazuje dlužník.
Dále jsou to samozřejmě náklady na právní zastoupení. I ty v případě úspěchu ve věci nahrazuje dlužník, avšak nahrazuje je ve výši podle advokátního tarifu, což je vyhláška Ministerstva spravedlnosti. Náklady určené podle advokátního tarifu však zpravidla nedosáhnou výše, kterou věřitel na právní zastoupení skutečně vynaloží; to je však velmi individuální a záleží na konkrétní pohledávce (čím vyšší pohledávka, tím vyšší náklady podle advokátního tarifu) a samozřejmě na délce a složitosti řízení.
Mohou nastat situace, kdy by se soudní vymáhání pohledávky vyplatit nemuselo – zejména tehdy, pokud je pohledávka příliš nízká, obtížně právně podložená nebo dlužník zjevně není solventní. Pokud ale mám pohledávku dobře právně podloženou a nemám signály o tom, že by dlužník solventní nebyl, zpravidla se i soudní vymáhání určitě vyplatí. Obecná formule však neexistuje – každý případ je jiný a je nutné k němu přistupovat individuálně.
Jaké máte doporučení pro podnikatele, kteří nemají vlastní právní oddělení, ale chtějí mít proces vymáhání dobře nastavený?
Určitě bych doporučoval mít zavedený systém, který by podnikatele automaticky upozornil, pokud by se jeho obchodní partner ocitl v insolvenci. To by dnes mělo umět mnoho CRM systémů.
Dále provést alespoň základní prověrku obchodního partnera před vstupem do obchodního vztahu a dbát na to, aby spolupráce byla právně podložená. Tím lze předejít případným potížím v soudním sporu. O úspěchu ve sporu velmi často rozhoduje už tato úvodní fáze.
Rozhodně také pravidelně faktury po splatnosti sledovat. Čím dříve začne podnikatel řešit pohledávky po splatnosti, tím má větší šanci se dluhu domoci. V případě průběžně poskytovaných služeb či dodávek pak samozřejmě může předejít vzniku dalších neuhrazených dluhů tím, že služby či dodávky přestane poskytovat (i toto je dobré mít předem zasmluvněné).
Dozvěděli jste se něco nového?
Vzdělávejte se s námi dál: poslouchejte naše podcasty, přihlaste se k odběru našich novinek a podívejte se, jaké služby nabízíme v rámci daňového poradenství.
