Článek
V únoru roku 1937 byl Mnichov chladným a tmavým místem. Ve vzduchu byl cítit zvláštní neklid, jaký mívají města těsně před bouří. Lidé chodili rychleji než obvykle a jen málokdo se zastavil, aby se podíval na nebe. V jednom z bytů, v domě, který se nijak nelišil od těch ostatních, se 20. února narodil chlapec. Dostal jméno Robert.
Jeho otec pracoval jako bankovní pokladník, byl to přesný muž, zvyklý na řád. Matka se starala o domácnost a o syna. Brzy přišla válka a s ní strach, nedostatek, zvuk sirén a rychlé kroky na schodech směřující do sklepa.
Dětství Roberta Hubera se neodehrávalo v idylické době. Školní docházka byla přerušovaná, výuka neúplná, učebnice se střídaly nebo mizely úplně. Některé dny nebyla škola vůbec. Jindy se učilo ve spěchu a chemie tehdy v jeho rozvrhu dlouho chyběla, jednoduše nebylo kde a z čeho ji učit.
Když válka skončila, město se začalo znovu skládat dohromady. Děti, které vyrostly mezi ruinami, se vracely do školních lavic. Robert byl jedním z nich. Bystrý chlapec, který seděl, poslouchal a pozoroval dění kolem sebe. Přitahovalo ho, jak věci fungují, obzvláště mechanismy, které nejsou na první pohled vidět. Přihlásil se na Technickou univerzitu v Mnichově a začal studovat chemii. V přednáškových sálech, kde se znovu rodil klidný rytmus akademického života, se učil rozumět látkám, vazbám a reakcím. Postupně se dostával k oboru, který měl rozhodnout o jeho budoucnosti, ke krystalografii.
Krystalografie je zvláštní disciplína. Nesnaží se zjistit jen z čeho se věci skládají, odhaluje uspořádání vnitřních částic. Jak vypadají na úrovni, kterou lidské oko nevidí. Využívá k tomu rentgenové záření a složité výpočty, aby z nepatrných stop odvodila tvar molekul. Pro někoho by to mohla být abstraktní matematika, pro Hubera to byl způsob, jak se dívat do nitra života.
Po studiích zůstal u vědy. Nastoupil do Max Planckova institutu pro biochemii v Martinsriedu nedaleko Mnichova. Institut byl místem, kde se setkávaly různé vědecké přístupy a kde panovala kombinace soustředění, svobody a dlouhých diskusí. Huber tam postupně vybudoval vlastní výzkumnou skupinu a začal se věnovat proteinům, složitým molekulám, které v tělech všech živých organismů vykonávají nespočet funkcí.
Proteiny nepředstavují jen stavební kameny. Jsou to „stroje“ života. Některé zajišťují přenos kyslíku, jiné katalyzují chemické reakce a další zprostředkovávají komunikaci mezi buňkami. Každý protein má svůj tvar a ten určuje, co přesně dokáže. Huber je chtěl rozluštit, pochopit a vidět.
V 70. a 80. letech se jeho práce začala soustředit na jeden z nejsložitějších a nejzákladnějších procesů na Zemi: fotosyntézu. Proces, při kterém rostliny, řasy a některé bakterie zachycují sluneční energii a přeměňují ji na chemickou energii. Bez fotosyntézy by nebyl kyslík v atmosféře, ani jídlo, neexistoval by život tak, jak ho známe.
Základním prvkem tohoto procesu je tzv. reakční centrum čili komplex proteinů a dalších molekul uložený v buněčné membráně. Právě tady se světlo mění v elektrony, které se dávají do pohybu a spouštějí řetězec reakcí. Problém byl v tom, že tyto membránové proteiny bylo mimořádně obtížné studovat. Byly nestabilní, špatně se krystalizovaly a dlouho se zdálo, že jejich strukturu nebude možné určit.
Huber se spojil se dvěma kolegy, Johannem Deisenhoferem a Hartmutem Michelem. Společně začali pracovat na bakteriálním fotosyntetickém reakčním centru. Byla to velmi pomalá a zdánlivě nekonečná práce. Pokusy se opakovaly, krystaly se rozpadaly, výpočty se zpřesňovaly. Věda v těchto chvílích nevypadá jako série velkých objevů, ale jako nekonečné množství malých kroků, z nichž většina nikam nevede. Postupně se ale začaly objevovat první výsledky. Krystaly se podařilo připravit. Rentgenové difrakční obrazce začaly dávat smysl. Z čísel a map se začal rýsovat prostorový model. A pak přišel okamžik, kdy bylo možné říct: víme, jak reakční centrum vypadá.
V roce 1988 byla jejich práce oceněna Nobelovou cenou za chemii za určení trojrozměrné struktury fotosyntetického reakčního centra. Lidstvo poprvé zřelo, jak probíhá jeden z nejdůležitějších procesů života na molekulární úrovni. Pro Huberův tým to znamenalo uznání mnohaleté práce. Pro vědu to byl zlom, který otevřel cestu k dalšímu studiu membránových proteinů a k pochopení řady biologických mechanismů.
Huber se v následujících letech se věnoval dalším proteinům, jejich interakcím a funkcím. Publikoval, přednášel, spolupracoval s vědci z celého světa. Z jeho laboratoře vycházely další generace badatelů, kteří pokračovali v tom, co on sám začal. Dožil se vysokého věku, klidně a obklopený prostředím, které formovalo celý jeho život – vědou. Jeho odkaz dnes nepředstavují jen odborné publikace a ocenění, ale především způsob, jakým pomohl nahlédnout do skrytých struktur života a inspiroval další generace badatelů, aby se nebáli dívat ještě hlouběji.
