Článek
„Mami, pojedu na školu v přírodě?“ Proč by ne, na ŠVP se jezdilo vždycky. Děti narozené v osmdesátých letech si pamatují, že bylo běžné vyrazit klidně na čtrnáct dní někam k lesu. Dopoledne se učilo, po obědě bylo krátké volno a pak se šlo ven na procházku, hrát hry, stavět domečky z klacků nebo sbírat šišky. Program nebyl nabitý na minuty, nikdo neřešil zážitkovou pedagogiku, certifikované instruktory ani tematické scénáře. Na starosti je měli učitelé, vychovatelé a zdravotníci a sousloví škola v přírodě skutečně znamenalo pobyt v přírodě spojený s dopolední výukou.
Čas ale plynul a podoba této školní „krasojízdy“ se začala postupně měnit. Pobyt se zkracoval, nároky dětí, rodičů i samotných škol rostly. Přibylo více organizace, programu, bezpečnostních pravidel a odpovědnosti. Školy našly řešení a začaly spolupracovat s agenturami. A pak přišel covid, který tenhle vývoj výrazně urychlil. Pandemie školy v přírodě s agenturami nevymyslela, ale bezpochyby změnila způsob, jak se na ně díváme. Po covidu se školy ocitly v realitě přísnějších hygienických pravidel, krizových scénářů, pojištění a zvýšeného tlaku na bezpečnost. Organizovat vícedenní pobyt vlastními silami začalo být pro řadu škol administrativně i psychicky náročné. Spolupráce s agenturami tak začala dávat smysl jako způsob, jak část odpovědnosti, papírování a rizik přesunout jinam.
Pro učitele je to často úleva. Bez agentury by museli řešit kompletní logistiku, program a nadmíru odpovědnosti. Takto mají alespoň pocit, že na to nejsou sami. Nejde o lenost nebo neochotu, ale o prostý fakt, že dnešní škola funguje v úplně jiném právním a společenském prostředí než před třiceti lety.
Jenže s profesionálním servisem přichází i profesionální cenovka. A právě ta je dnes jedním z největších problémů. Náklady na školu v přírodě organizovanou agenturou se pro mnoho rodin stávají těžko zvládnutelnými. „Letos nás škola v přírodě vyjde na 5850 korun, a to děti odjíždějí v pondělí dopoledne a vrací se v pátek na oběd domů. Cena je tedy za tři celé dny pobytu,“ říká maminka žáka ze základní školy na okraji Prahy. Taková částka už není drobným výdajem, ale položkou, kterou musí rodiny plánovat podobně pečlivě jako dovolenou. Pro některé rodiče je to zvládnutelné, pro jiné ne. A co když máte děti dvě, tři…?
Zdravotní pojišťovny sice na školy v přírodě přispívají, ale částka pokryje jen velmi malou část. Většinou se jedná o částky v řádu několika stovek korun, maximálně kolem tisícovky, a to jen při splnění určitých podmínek. Tyto příspěvky mohou pomoci, ale rozhodně neřeší podstatu problému, a sice vysoké celkové náklady, které zůstávají hlavně na bedrech rodičů.
Ani učitelé z této rovnice nevycházejí jako vítězové. Přestože jsou často vnímáni jako ti, kdo „jedou na výlet“, realita je jiná. Většina pedagogů nemá za školy v přírodě automatické příplatky. Pracují v rámci svých běžných platových tarifů a pobyt s dětmi mimo školu pro ně znamená několik dní zvýšené odpovědnosti, minimálního osobního volna a nepřetržitého dohledu. Pro řadu z nich je to práce navíc, která není výrazně finančně ohodnocena. A není divu, že si pak někteří kladou otázku, zda jim celá tato anabáze stojí za to nebo rovnou akci odpískají.
Dnešní škola v přírodě je výsledkem postupných změn, které odrážejí, jak se proměnilo školství, rodičovská očekávání i odpovědnost učitelů. Z původně jednoduchého pobytu mimo školu se stal pečlivě plánovaný projekt, kde má své místo program, bezpečnost i organizace a stále častěji také cena. Najít rovnováhu mezi tím, co je dnes nutné zajistit, a tím, aby škola v přírodě zůstala dostupná a smysluplná, je čím dál složitější.
