Článek
Představte si tu situaci: sedíte v křesle před kamerou a s naprostým klidem vysvětlujete svým ovečkám, že prezident Pavel je sice možná v úřadu, ale do Ankary na summit prostě nepoletí. Je to jasné jako facka, je to přece ‚strategická nutnost‘, aby tam nebyl. Petr to cítí v kostech, a hlavně – říká to on, a co řekne on, to tak prostě bude.
Jenže pak přijde realita. Ta ošklivá, drzá a vůbec neohleduplná realita, která si nebere servítky. Petr musel kapitulovat – prezident poletí. Ale dobře, řekl si, možná poletí, ale na tu neformální večeři? To by musela být naprostá drzost, aby tam šel. Tam se přece dějí ty věci, které on, Petr, tak ostře glosuje. Takže Petr nastavil laťku: „Ok, poletí, ale večeři vynechá.“ Pár hodin to byla mantra, na které stavěl svou analytickou neomylnost. Byl to ten pověstný „betonový pilíř“, o který se opíral.
A pak přišel ten osudný den. Petr si možná právě naléval sklenku něčeho dobrého, připraven na své oblíbené „vidíte, já to říkal“, když vtom na obrazovce uviděl ten výjev: prezident Pavel, má pozvání na neformální večeři. V ten moment se v obýváku u Macinků zastavil čas.
Představte si ten vnitřní boj. Petr tam sedí, oči upřené na obrazovku, a v hlavě mu běží procesor na plné obrátky. „To není možné, to je fotomontáž, to je Deepfake, to je… no prostě… to je nějaký manévr!“ cítí, jak se mu potí čelo. Je to pocit, jako když vám u kulečníku uteče koule těsně vedle díry, na kterou jste vsadili celou výplatu.
Cítí se jako kapitán, který v mlze slavnostně zahlásil „Ledovec!“, aby vzápětí zjistil, že narazil do mola plného slunících se turistů. Ta směsice studu, vzteku na celý svět a zoufalé potřeby co nejrychleji najít viníka, který mu tu předpověď „pokazil“, je přímo hmatatelná. Petr teď uvnitř prožívá čistý, nefalšovaný tanec kognitivní disonance. Nejraději by tu televizi vypnul, hodil po ní dálkový ovladač, nebo prostě prohlásil, že ta večeře je stejně jenom „divadýlko pro lidi“.
A tak tam sedí, představuje si pana prezidenta, jak se směje nad talířem, a v hlavě už si píše scénář na zítřejší příspěvek. Protože přiznat chybu? To ne, to je amatérismus. Lepší je přece vysvětlit, že přesně takhle to Petr plánoval – chtěl nám jen ukázat, jak hluboko je ten „systém“ schopen zajít, aby ho zostudil. Chudák Petr, příště bude muset věštit z kávové sedliny raději jen počasí – tam je to přece jen bezpečnější, než se snažit naplánovat itinerář hlavy státu.
