Článek
Uprostřed vlny veder jsem se šla s kamarádkou vykoupat do bazénu, na mokrých dlaždičkách mi uklouzla noha a už jsem se válela na zemi v kaluži krve, ruku bolestivě zkroucenou pod sebou. Přivolaní zdravotníci z rychlé záchranné služby mi ošetřili povrchovou ránu na hlavě, zafixovali bolavou ruku a už se jelo sanitkou do Krče.
Bylo to v neděli odpoledne, v ambulanci tedy žádní pacienti objednaní na kontrolu, samé akutní případy, úrazy…
Tohle kolečko už jsem tu před několika lety zažila, akorát s druhou rukou, dokonce v téže ambulanci. Odjezd na pojízdném lůžku na rentgen ruky, rentgen hlavy, návrat zpátky do čekárny, čekání, čekání… Zoufalý nedostatek personálu. Jeden lékař, dvě sestry, asi dva sanitáři, pracovníci obsluhující rentgen, CT. Vyslechla jsem několik rozhovorů mezi nimi: Mám za sebou dvě dvanáctky, pak noční, padám na hubu, svěřuje se postarší sestra. Mám dneska krizi, už se těším až budu mít padla, ulevuje si „můj“ sanitář. Nejsem chobotnice, mám jen dvě ruce, reaguje sestřička na mou žádost, aby mě odvezla k nejbližšímu WC (kvůli poranění hlavy nesmím sama chodit).
Konečně se dostávám do ordinace k lékaři. Sděluje mi, že ruka je zlomená v zápěstí, zlomenina je celkem čistá, nekomplikovaná, nebude třeba operace jako minule. Větší starosti mu dělá rentgen hlavy, něco se mu tam nezdá, posílá mě na kontrolní CT. A zase čekání, holt nás marodů je mnoho a ošetřujícího personálu málo.
Čekání si krátím odhadováním, kdo všechno ze zaměstnanců jsou čistokrevní Češi a kdo odborníci „z dovozu“. „Můj“ ošetřující lékař mluví dobře česky, ovšem se znatelným cizím přízvukem, podle vizáže pochází odněkud z Východu. „Můj“ saniťák je Ukrajinec, CT obsluhuje Slovák. Jsem zvědavá, dávám s nimi řeč o tom, co by bylo, kdyby všichni cizinci v této nemocnici odešli zpátky domů. Podle jejich soukromého odhadu je v této fakultní nemocnici zaměstnáno minimálně 60 procent cizinců. Takhle vysoké číslo je pro mě překvapivé, nemám ale důvod jim nevěřit. Oba jsou tu zaměstnáni už dlouho, mají spoustu kolegů a kamarádů na jiných pavilonech. Takže bez nich by podle všeho (nejen) tahle nemocnice prostě zkolabovala. Nedočkala bych se rentgenu, nedočkala bych se jeho posouzení odborným lékařem, neměl by mě posléze kdo odvézt na JIP neurologické kliniky, kde si mě kvůli poranění hlavy nechají několik dnů na pozorování.
I odtamtud jsem si odnesla zajímavé zážitky.
Hned první večer jsem narazila na sestru - čistokrevnou Češku - s neempatickým až hrubým chováním, jež mě (kvůli mé naprosté bezmoci a nemožnosti se bránit, napojení na různé přístroje měřící mi tlak, tepovou frekvenci, srdeční rytmus atd.) přivádělo téměř k šílenství.
Druhá sestra - Ukrajinka žijící v Česku už 15 let, s naprosto profesionálním přístupem - si našla čas i na to si se mnou popovídat, takže jsem si přestala připadat jako kus masa, který je třeba co nejrychleji obsloužit a zacpat mu pusu, aby neotravoval s nehoráznými požadavky jako třeba dostat lék proti úzkosti v okamžiku, kdy mě nadměrná úzkost naprosto paralyzuje a hrozí přerůst v nezvladatelnou depresi. Tyhle zklidňující léky se přece dávají až těsně před hodinou určenou k spánku a basta. Žádná diskuse, žádné odmlouvání. Kdybych neměla dost vnitřní síly na to, abych si zařídila změnu medikace na další dny, prožila bych tam nejspíš několik bezesných nocí a domů se vrátila sice fyzicky opečovaná (hematomy na mozku se podařilo celkem úspěšně zažehnat), ale se značnými šrámy na duši, které se jen tak snadno nezahojí. A taky kdyby nebylo „mé“ sestřičky z Ukrajiny. Nechala jsem si napsat jméno města, ze kterého pochází, je to kdesi na západě Ukrajiny. Její rodiče tam stále žijí a ona je podporuje aspoň na dálku. Není tam sice válka, tak jak ji sledujeme v přímém přenosu na jihu a východě Ukrajiny, ale sirény ohlašující letecký poplach tam stejně houkají několikrát denně.
Tak tohle je moje poslední osobní zkušenost s našim zdravotnictvím. Nemám ráda zobecňování jednotlivostí, zdůrazňuji tedy, že šlo o moji jednotlivou zkušenost s jednou českou nemocnicí, s několika konkrétními lidmi zdravotnického personálu. Jistě se najdou sestřičky původem z Prahy, Berouna či Břeclavi vykonávající svou práci nanejvýš odborně a přitom s nezbytnou empatií, nepochybně nejsou všechny sestřičky původem z Ukrajiny tak milé a přitom fundované tak jako ta jedna, s níž jsem měla osobní zkušenost. Jen mi neustále straší v hlavě otázka: Co by se stalo, kdyby se všichni „chirurgové z dovozu“, „sestřičky z dovozu“, „sanitáři z dovozu“ prostě sebrali a odešli domů? Vždyť i ta válka na Ukrajině dříve či později (doufám, že co nejdříve) skončí. Bude mě mít potom vůbec kdo ošetřit, až se mi zase něco stane? Mám se začít bát jít po ulici, abych třeba nezakopla a nezranila se?
