Článek
Jsem tu teprve druhý den, docela jsem se vyspala, nic mě nebolí, ani zasádrovaná zlomená ruka (kanylou zapíchnutou ve zdravé ruce mi kapačkou proudí analgetikum), večerní nepříjemné zážitky se mi podařilo částečně rozdejchat, částečně zaspat. Začínám se nudit, se zvídavosti malého dítěte se rozhlížím kolem sebe.
Jsem na dvoulůžkovém pokoji, lůžka jsou od sebe částečně oddělená plentou. Vím, že tady na JIPce se nehraje na mužské a ženské pokoje; přivezou-li nový případ, dají ho prostě tam, kde je zrovna volno. A tak si přemýšlím, sdílím- li pokoj s paní nebo s pánem. Nemůžu se hnout z postele, napojená na všechny ty chytré přístroje, co kontrolují moje životní funkce. První, tedy vlastně druhý den nesmím ani vstát na WC, sestry mi vynášejí mísu…
Vedle zahlídnu občas kousek odhalené nohy, vystrčené zpoza přikrývky; ta může být zrovna tak mužská jako ženská. Zvuky odtamtud nula, žádné dohadování se sestřičkami, ticho po pěšině. Mé detektivní pátrání je posléze završeno úspěchem: všimnu si, že od kýženého tajemného lůžka nevynášejí většinou mísu jako ode mě, ale bažanta. Tím ovšem můj zájem o spolupacienta končí, přece jen mám dost co dělat sama se sebou, než abych se snažila o komunikaci s někým, kdo o žádnou komunikaci očividně nestojí a možná jí vzhledem ke svému zdravotnímu stavu ani není schopen.
Mám u sebe mobil, takže můžu komunikovat se světem venku - s rodinou, kamarády, lidmi z práce. A hned je mi líp, necítím se tu už tak sama.
Další den staršího pána odvedle zahlídnu při jeho převozu na standardní oddělení, asi na tom nebyl zas až tak zle, musí uvolnit místo dalšímu akutnímu případu.
Zanedlouho začíná tanec. Přivážejí mladého muže upnutého v červeném fusaku od hlavy až po paty, kouká mu jen obličej. Jeho lůžko obklopí houf lékařů a sester, dohadují se, někteří odbíhají a zase se vracejí.
Po chvíli veškerý ruch utichne, zdravotní tým se rozchází, pacienta odvážejí pryč. Ptám se sestřičky, co se mu stalo a kam ho odvezli. Prý mu praskla nějaká nepatrná „bublinka“ v mozku, byl v ohrožení života, ale zachránili ho a teď ho uspaného vezou na operaci.
Napadá mě, jak je lidský mozek křehký orgán. Jak je život křehká záležitost. Přeju tomu mládenci, ať má štěstí a dobře mu to dopadne.
Další den už si můžu s pomocí dojít na záchod, vždycky mě na chvíli odpojí všechny hadičky a pak mě k nim zase připojí. Hned je mi veseleji. Navíc přichází na návštěvu kamarádka, přinese mi teplé ponožky a něco dobrého na zub, odnese mokré plavky (které nestačily od sprchy dojít k bazénu), rozptýlí mě, pobaví.
Když zase osamím, napadne mě prozkoumat trochu své bezprostřední okolí. Klasická nemocniční postel má nad sebou „šibenici“, držadlo umožňující mi chytit se při vstávání zdravou rukou. Užitečný vynález.
Co mě ovšem zajímá nejvíc, je obrazovka umístěná vedle postele, průběžně monitorující pacientův (momentálně tedy můj) zdravotní stav. Připadám si jako ve svém oblíbeném seriálu Doktor z hor (kdo nezná, přichází o hodně). Srdeční rytmus, tlak, teplota, nasycení krve kyslíkem… a kdoví co všechno se tu ještě sleduje.
A je tu další den, další spolupacient, opět muž, tentokrát nadmíru komunikativní. Zaslechne něco z mého rozhovoru se sestřičkou, omluví se, že poslouchal (dva metry daleko se dost dobře nedá neposlouchat) a jelikož zareaguju vstřícně, ochotně mi odvypráví svůj příběh.
Ráno chtěl poslat SMSku, ale najednou zjistil, že do mobilu píše naprosté nesmysly. Když chtěl zrestartovat svůj mobil, podařilo se mu ho zablokovat, jelikož nebyl schopný zadat správný PIN. Nějak se mu předtím podařilo zavolat si záchranku; došlo mu, že je s ním něco špatně a že to sám nezvládne.
Teď by potřeboval zavolat do práce, protože mu za dva dny končí dovolená a oni netuší, že je v nemocnici a nějakou chvíli tady pobude. Stejně tak nic netuší jeho přítelkyně, které nejspíš brzo začne být divné, proč se neozývá. Telefonní čísla si samozřejmě nepamatuje, měl je uložena v tom zablokovaném mobilu.
Snažím se mu pomoct, hledám ve svém mobilu číslo infolinky společnosti Canon, pro kterou pracuje, ale neúspěšně. Na webu je spousta informací pro potenciální klienty, pak taky pro potenciální zájemce o práci, ale kontakt na infolinku pro stávající zaměstnance prostě chybí. Jasně, tu mají přece všichni ve svém mobilu… Bude si to tedy muset vyřešit s pomocí personálu nemocnice, jistě najdou nějaké řešení.
Vtipné je, že pán po částečném ochrnutí mozku špatně artikuluje, já zase bez sluchadel špatně rozumím, přesto se nám daří se domluvit, byť s potížemi. Holt kde je vůle, tam je cesta.
Dokonce během hovoru zjišťujeme, že on jako kluk jezdil k babičce a dědovi do domečku v Ředhošti, místa, kam já momentálně jezdím na jakousi brigádu s partou z práce a moc si to tam užívám. Konají se tam velké farmářské trhy, už tehdy se konaly a byly proslavené v širokém okolí. Jak je ten svět malý…
Další den mě konečně propouštějí. Loučím se se sympatickým chlapíkem odvedle a přejeme si vzájemně hodně štěstí… no a hlavně to zdraví!
