Hlavní obsah
Umění a zábava

Hobitit: finská adaptace Tolkiena z 90. let je naprostý bizár, má ale duši

Foto: Jmproaud, CC BY 3.0, via Wikimedia Commons

Ilustrační obrázek

Finský Pán prstenů z 90. let je bizarní, ale má své kouzlo. Nízkorozpočtový seriál se zeleným Glumem nebo japonským Boromirem se i přes své zvláštnosti snaží zůstat věrný duchu předlohy.

Článek

Jacksonova trilogie Pán prstenů je považována za téměř kanonické dílo, i když ne každý milovník knih by s tím souhlasil. Několik pokusů zfilmovat Tolkienovu trilogii se však objevilo již dříve, ačkoli valné kvality nedosáhl asi žádný z nich.

Jednou z nejméně známých, avšak podle mého názoru nejzajímavějších verzí, je finský Hobitit z roku 1993. Toto seriálové dílko z dílny veřejnoprávní televize YLE, které bylo evidentně natočeno za pár drobných, pobaví příšernou výpravou i technickou úrovní. Zároveň je z něj však cítit, že vznikalo s nadšením a láskou.

Říkal jsem si, že by byla škoda se o svůj zážitek nepodělil. Dojmy jsem načerpal zhlédnutím seriálu (k dispozici na YouTube) a poslechem epizody podcastu o díle J. R. R. Tolkiena Tam a zase zpátky, který se seriálu věnoval.

Většinu postav byste nepoznali

Nejbizarnější postavou celého seriálu je bezesporu Glum, jehož roli ztvárnil oplácaný, oplešatělý a nazeleno nabarvený herec středního věku. Nedigitální, spíše „divadelní“ pojetí Gluma je s ohledem na podmínky, v nichž seriál vznikal, pochopitelné, ale přesto působí jako z horečnatého snu. Nepomáhá tomu ani fakt, že Glumova bederní rouška sotva něco zakrývá, což vede k několika nechtěným záběrům, které bych si raději vymazali z paměti.

Mým největším favoritem je však Boromir, ze kterého tvůrci ze záhadného důvodu udělali japonského samuraje. Chudák Aragorn zase vypadá, jako by do Středozemě zabloudil přímo z doby kamenné. I když je právoplatným dědicem Gondoru, musím přiznat, že kdybych si měl vybrat mezi ním a japonským válečníkem s vyholenou hlavou, tetováním hada a zahnutým mečem, Chodec by neměl sebemenší šanci.

Gandalf ve finském pojetí nepůsobí jako starý čaroděj, ale spíše jako ledový král v nejlepších letech. Jeho charakter je zde pojat spíše jednorozměrně – jako poněkud protivný a věčně naštvaný chlapík, který mě osobně příliš nezaujal.

Co se týče hobitů, není příliš zřejmé, čím se liší od lidí. Nosí totiž boty a mají normální výšku, ačkoli o nich ostatní postavy mluví jako o půlčících. Vlastně je tu jen jedna odlišnost: všichni mají účesy připomínající rockery z osmdesátých let.

Nejpovedenější je pojetí Froda, který je nejstarší, nejmoudřejší a mezi hobity má přirozenou autoritu, takže přeci jen v něčem zůstává seriál předloze věrnější než Jacksonovy filmy. Směšně naopak působí Bilbo, který při prvním setkání s Glumem mluví, jako by právě prodělal mozkovou příhodu.

Děj se snaží držet předlohy, ale vtipným zkratkám se nevyhnul

Vtěsnat celé dílo Pána prstenů do devíti půlhodinových epizod nebyl pro tvůrce snadný úkol. Vyrovnali se s ním však chytře – v seriálu sledujeme pouze to, co zažívají Frodo a Sam. Po rozpadu Společenstva se už soustředíme jen na ně a ostatní postavy, s výjimkou Gluma, se v seriálu od sedmé epizody už vůbec neobjeví.

Děj začíná v Kraji, kde starý Sam vypráví malým hobitím dětem o dobrodružstvích Bilba, Froda a Prstenu. Je dojemné sledovat Sama, jak nad hrobem vzpomíná na svého milovaného pána. Dojem však trochu kazí ztvárnění Kraje, který spíše než malebnou zemičku připomíná špinavou postapokalyptickou pustinu.

Cestou se spolu s hobity zastavíme v Hůrce, která připomíná divoký západ, a po setkání s Chodcem dorazíme do Roklinky, již představuje pouze neurčitý, studeně působící sál.

I zbytek seriálu pokračuje v duchu úsměvných kreativních voleb. Lorien je obyčejný les, pravděpodobně natočený někde za Helsinkami, kde se opadané zimní stromy střihově promění v bujnou jarní zeleň. Paní Galadriel je postarší herečka, jejíž tvář je promítnuta na jezerní hladinu, a Gandalf nezemře v souboji s Balrogem, ale z ničeho nic spadne do díry (vážně!).

Nechtěl bych se ale seriálu pouze vysmívat. Přes všechna pochybná rozhodnutí se tvůrcům podařilo poměrně věrně zachytit hobití linku i něco z ducha knížek. Nejvíce se to projevuje na Frodovi, který je zde skutečně tím malým velkým hrdinou, jenž z vlastní vůle kráčí vstříc smrti za záchranu světa. A to je něco, co například známější a po všech stránkách ještě mnohem horší sovětská adaptace nezvládla.

Pokud se vám na okamžik podaří zapomenout na laciné kulisy a zvláštní obsazení, může si vás seriál svým ochotnickým nadšením a láskou k předloze získat. Člověku je skoro až líto, že u nás v devadesátých letech, které byly zlatou érou papundeklových pohádek a projektů dělaných na koleni, nevzniklo něco podobného.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám