Článek
Lenka Králová se v poslední době věnuje několika významným oblastem. Je aktivní především jako členka spolku Trans*parent, působí ve vládním výboru pro práva LGBTI+ lidí v České republice. Promluvila o tom, jak se jí v Česku žije, jaké to bylo brát hormony, jak vypadala jako muž a proč se jmenuje Lenka. Přeoperovaná není a je se svým tělem spokojená. V osobním životě se znovu zamilovala a znamená to rozvod se svou aktuální manželkou. Prošla ve 37 letech znovu pubertou a kůži má jako ve dvaceti. Zajímavý životní příběh ženy, která se narodila jako muž, si můžete poslechnout v podcastu CzechFemme.
Co potřebuješ k tomu, abys prošla sociální tranzicí?
K tomu nepotřebuješ vůbec nic. Jsou lidé, kteří mají takové štěstí se vzhledem nebo mají takové sebevědomí, že třeba jen sedí oblečení, řeknou svým přátelům, ať je oslovují jinak a stačí to. K tomu nepotřebují žádné povolení. To je jen o odvaze.
Pokud ale chceš své tělo měnit, aby se ti lépe žilo, aby měl i člověk lepší pocit sám ze sebe, tak můžeš absolvovat různé medicínské zákroky.
Jako je například?
Hormonální terapie, jako v mém případě, a to mi úplně stačí. Poté jsou například různé operace, třeba i na přeměnu genitálu, ale i další celá řada operací, přifouknout boky, zvětšit prsa apod. Český právní řád ale stále vyžaduje operaci genitálu, aby ti přepsal pohlaví v tvé občance.
Ty to tedy nemáš přepsané?
Já to nemám přepsané na ženu v občance. Rozhodla jsem se to nepodstoupit, protože se úplně jednoduše bojím. Je to náročná operace, kde mohou být různé nežádoucí jevy. Znám mnoho případů, kdy se to nepovedlo. Je mi přes 40 a zjistila jsem, že to nepotřebuji. Nikdo to nevidí a žijeme v civilizaci oblečení.
A co třeba sauny?
Tam může mít třeba člověk ručník. V bazénu pak jdu do sprchy v plavkách.
A co tvé vztahy?
Jsem čerstvě po rozchodu, měla jsem tříletý vztah a nevadilo to.
Ale vidím, že stále nosíš prstýnek…
Neodvážila jsem se náš zásnubní prstýnek stále sundat. Hrozně se mi líbí. Jsou to asi tři týdny a zatím ho stále nosím. Nemám sílu ho dát pryč.
„Když se kouknu do zrcadla, tak jsem prostě žena. Člověk je více než tělo, člověk má duši. My trans lidi máme duši s tělem v nesouladu,“ dodává.
Operace a přeměna
Co ty a přeměna medicínská?
Já operaci nemám a nemám ani změněnou občanku. Státu je vlastně jedno, jak tvůj genitál vypadá, je potřeba nemít možnost se množit a kdybych si nechala odebrat varlata, tak bych si mohla v mém případě měnit písmenko v občance a dokonce i jméno. Protože v Česku máme další zákon, že si můžeš změnit jméno na co chceš, ale tvé jméno musí odpovídat genderu. Já se operace bojím.
Takže ty nemáš Lenka Králová v občance?
Nemám. Stejně jako třeba Lucie Bílá, která to také nemá v občance, ale je to pseudonym. A v Česku bych si ve svém stavu mohla zvolit neutrální jméno.
Třeba Alex?
Třeba Leny Králů. Když bych k tomu byla dotlačená, tak bych si zvolila Andrea, protože to je v Itálii muž. To mi přijde z těch neutrálních nejvíc neutrální. Ale já mám své mužské jméno v občance.
A jak zní tvé mužské jméno? Pokud se mohu zeptat.
Mé mužské jméno… abych to uvedla. Tohle jsou otázky, které trans lidi často dostávají a jsou zbytečné. Každého to strašně zajímá a vlastně to nepotřebuješ k ničemu vědět. Já s tím problém nemám, já ukazuji svou občanku ministrům vlády, když se snažím dojednávat změnu zákonů. A neodpovím ti na to. Je to otázka na jakou se neptat.
„Hádky s dezolátama jsou furt. O tom, kdo je a není žena. Prý kdyby někdy viděl mou kostru archeolog, tak řekne, že jsem muž. Kdyby ale viděl mou pleť dermatolog, tak řekne, že jsem žena. Je to neustálý boj,“ uvedla Lenka.
Sexuální obtěžování
Zajímá mě, jestli si se někdy setkala se sexuálním obtěžováním od svých 37 let, kdy jsi ženou?
Ano, setkala, ale v omezené míře. Hodně mi pomáhá, že jsem starší. Zaplula jsem do toho po čtyřicítce a jsem hodně vysoká. Snažím se tvářit nepřítomně. Znervózňují mě pokuřující kroužky před hospodami. Před tím mi to vůbec nevadilo. Pohledy mužů jsou nepříjemné. Obtěžování jsem zažila jen jednou. Byla jsem nepřipravená.
Osahával mě muž v tramvaji. Myslela jsem si, že mi někdo krade mobil. Až když jsem vystoupila z tramvaje, tak mi došlo, co se dělo, že mi nikdo nekradl mobil, ale osahával mě. Chlápek blbě koukal, ale nejsem si jistá, kdo přesně to byl. Prsty mi vjely pod sukni nahoru. Nechtěla jsem na sebe ale upozorňovat, protože jsem nechtěla poutat pozornost na to, že jsem trans.
Uvědomila jsem si pak, jak to mají jiné ženy opravdu těžké. Zažila jsem si zrníčko písku toho, co se vlastně děje.
Muž v ženské roli
Jaký jsi byla muž?
Dlouho jsem v sobě měla pocit, že jsem jiná. S bývalými ženami jsem to měla tak, že jsem se v těch ženách viděla. Byla jsem chlápek, kterého bavilo chodit s nimi nakupovat a vybírat věci. Ladit to a podobně. Dělala jsem i nepěkné věci, když se třeba „nevymódila“ tak, jak já jsem chtěla, tak jsem byla nevrlá. Často to přirovnávám k tomu, že jsem měla barbíny na hraní. Holčičky mají panenky, s kterými si hrají a já měla manželky, panenky, s kterými jsem si „hrála“.
Když se mi narodil druhý syn, tak se mi z mé barbíny stala matka. Změnila roli, to bylo v pořádku, i já jsem se starala. S prvním synem jsem byla hrozný táta, který utekl od rodiny, s druhým synem jsem se snažila být nejlepší otec. Považuji se za tatínka a syn mi říká tati, ale oslovuje mě v ženském rodě, tedy „tati, viděla si?“ apod. Aby neměl pocit, že přišel o tátu. Mám navíc k mateřství respekt, takže mi přijde nepatřičné říkat si „mami“.
Neztratila si najednou tu určitou seberealizaci, o které mluvíš, kterou si měla díky tomu, že si měla z manželky panenku?
Najednou jsem měla v životě díru, protože jsem se realizovala skrze manželku a najednou to nešlo. Začala jsem se koukat na Taylor Swift, u toho jsem si fantazírovala, schovávala jsem si ženské oblečení v bytě a tajně jsem se do toho oblékala. Bála jsem se, aby mě nikdo neviděl, jen jsem se cítila v tom dobře. Bylo to ale hrozné, byla jsem hodně chlupatá a vousatá.
„Žít dvojí život ale bylo na palici,“ tvrdí Lenka Králová. Celý rozhovor s trans aktivistkou naleznete na podcastu Czech Femme.
