Článek
V Evropě je velmi málo států, kde by ruský prezident Vladimir Putin měl své spřízněné lídry nebo politiky. Odvrátil se od něho turecký prezident Erdogan, arménský premiér Pašinjan, prezident Ázerbájdžánu Alijev anebo i krajně pravicoví lídři Bardella (Francie) či Farage (Velká Británie). Putinovi tak zbyli jediní kamarádi v Bělorusku a Gruzii. Alexandr Lukašenko se k Rusku lísá už od roku 1994, Irakli Kobachidze pro změnu zakazuje opoziční strany a jeho Gruzínský sen zdařile zfalšoval volby v roce 2024. Prozatím jeho vláda odolává i masovým protestům.
A úmyslně zde nezmiňuji Slovensko, Maďarsko a Srbsko. Proč? Orbánův Fidesz ztrácí 17 procent na opoziční Tiszu, Robert Fico svou vládou msty nahrává opozici k ústavní většině a nyní se smráká i nad Srbskem a prezidentem Aleksandarem Vučićem. Ten vyhlásil po masových protestech předčasné volby, které by měly proběhnout příští rok. A podle toho, jak to v Srbsku aktuálně vypadá, tak Vučićovy dny v prezidentském úřadu se zřejmě krátí.
Proč je Aleksandar Vučić tak nenáviděnou postavou? Co ukázal během svých dvou prezidentských mandátů? A co může jemu a jeho straně zabránit v porážce? Sledujte.
Aleksandar Vučić čelí silnému odporu již několik let
O tom, že v Srbsku jsou masové protesty, informovala snad všechna média v Česku. Ovšem podhoubí odporu vůči Aleksandaru Vučićovi je zakořeněno ještě o mnoho let dříve, než vlna masových protestů vůbec začala. A není se čemu divit, Vučić byl předtím čtrnáct let generálním sekretářem Srbské radikální strany. V letech 1998-2000 byl ministrem ve vládě Mirka Marjanoviće, v době, kdy Srbsku šéfoval diktátor Slobodan Milošević.
Odtamtud se přesunul v roce 2008 do Srbské pokrokové strany, kde se stal v roce 2012 předsedou poté, co se předseda strany Tomislav Nikolić stal prezidentem. Od roku 2014 začala Vučićova popularita i odpor stoupat k výšinám. Rok na to musel utéct z pietní akce na počest srebrenického masakru, kde ho lidé zaházeli lahvemi a kameny. Vučić odmítá dodnes tuto genocidu nazvat genocidou, nazval to pouze strašlivým činem. Občané mu navíc připomněli jeho slova z dob války v Jugoslávii, že za každého Srba bude zabito sto muslimů.
Vučić tak nevzbudil nenávist u lidí jen v posledním roce. Protesty po pádu střechy nádražní budovy v Novém Sadu byly jen vyvrcholením všech dlouhodobých kroků Vučiće a vlády Srbské pokrokové strany. V důsledku protestů podal předseda vlády Miloš Vučević demisi. Ovšem protesty i nadále trvaly a výrazně sílily. Díky studentským aktivitám a hnutím mnoho Srbů získalo naději na změnu.
Korupce, propaganda, cenzura a omezování demokracie
Právě pád střechy v Novém Sadu poukázal na chyby v srbském systému. Systémová korupce neméně špatná jako v Maďarsku či na Slovensku, netransparentnost veřejných zakázek a následné nefunkční vyšetřování kauz srbské vlády. To jen pro začátek, jak to v Srbsku (ne)funguje. Pokroková strana v čele s Vučićem prakticky kopíruje autoritářské režimy v jiných evropských státech. A pokud mezi čtenáři najdu milovníky binga, tak ano, i Vučić opakuje mantru, že za vším stojí EU, Západ, Soroš, že je zde snaha o převrat a podobně. Únavné, že? Nedivím se. Ale staré autoritáře novým kouskům zkrátka nenaučíte.
Vučić zároveň kopíruje i styl ovlivňování médií. Jeho strana a jeho tvář obsáhnou většinu veřejně-mediálního prostoru, veřejnoprávní média RTS a RTV se sice tváří veřejnoprávně, ovšem Vučićovi dávají neomezený prostor k šíření vlastní propagandy. Mají tak těmito narativy velmi blízko ke státním médiím. Opozice prakticky nedostává žádný prostor v médiích, ty slouží současnému režimu jako prodloužená ruka výkonné moci.
Zároveň režim potlačuje demokracii a svobodu. Policie při raziích na demonstracích zatkla a surově napadla demonstranty. Dokonce při protestech napadla i slovenské občany, kteří protestovali proti návštěvě prezidenta Petera Pellegriniho. Lidé v zaměstnáních čelí silným nátlakům z vyšších míst, aby nešli proti vládě nebo se neúčastnili protestů. Pod přísnými pohrůžkami typu věznění nebo ztráty zaměstnání pak lidé se obávají vyjádřit svůj nesouhlas s vládou.
Posun z parlamentní do prezidentské republiky
Srbsko je oficiálně parlamentní republikou, aspoň to hovoří ústava z roku 2006. Ovšem za vlády Aleksandara Vučiće se systém poměrně dost transformoval. Ministři a premiér jsou de facto jen exekutoři Vučićových rozhodnutí. Prezident rozhoduje o klíčových tématech od ekonomiky až po zahraniční politiku. Dá se říct, že Srbsko je ve fázi hybridního režimu, který víc a víc utužuje své autoritářské choutky.
Vučić se sice tváří jako přívrženec EU, NATO a Západu, ovšem za jejich zády líbá prsten ruskému diktátorovi Putinovi. Ovšem Vučić přepíná podobně jako systém v Srbsku. Navzdory jeho proruskému směřování země bylo Srbsko jedním ze signatářů komuniké o uznání mezinárodních hranic a nelegitimizaci dobytých území Ukrajiny. Srbsko navíc dodávalo munici a stíhačky západním zemím, z nichž část skončila na Ukrajině.
Politický chameleon Vučić si ovšem svým přístupem koleduje o to, aby Srbsko se nikdy nestalo součástí EU. To, co předvádí, není žádná suverénní politika. Můžeme se podívat, kam dotáhla tzv. suverénní politika na čtyři světové strany Slovensko. Že Západ se se Slováky nebaví, Putin nad ním převrací oči a Slovensko je všem pro smích. A Srbsko se tímto stylem řídí do podobné záhuby.
Závěr: Co může zabránit Vučićovi v porážce?
1) Nepoučitelnost Srbů
Zní to ostře, ale je to tak. Srbové mají historicky zakořeněnou pevnou ruku vládnutí. Od vlády Josipa Broz Tita se pak v čele střídali jugoslávští komunisté po dobu 11 let. Následovala vláda diktátora Miloševiće, po jeho konci pak bylo sice období relativního klidu díky vládě Vojislava Koštunici a Borise Tadiće, ovšem Tomislav Nikolić s Aleksandarem Vučićem opět zavedli vládu pevné ruky. A Pokrokovou stranu s Vučićem může tato touha po pevné ruce i nadále udržet u kormidla.
2) Roztříštěná opozice
Zatímco u nás a na Slovensku hegemoni politických scén Babiš s Ficem kritizují, že se musí spojit pět stran, oproti Srbsku je toto ještě čajíček. V Srbsku je totiž hned minimálně devět (!) opozičních stran, které brojí proti režimu, jsou pro vstup do EU a mají protikorupční program. Jenže právě obrovská rozmanitost stran může vytvořit nestabilní vládu, která bude mít jen antivučićovský program. A pokud by náhodou Pokrokáři potřebovali koaličního partnera, mohli by se opřít o hlasy proruské MI-SN, která kromě ruské propagandy šíří i mnoho konspiračních teorií.
3) Strach voličů
Předposledním faktorem, který může zabránit Vučićovi v porážce, je strach voličů. Pokud by lidé nešli k volbám anebo volili Vučićovu stranu z důvodu ztráty zaměstnání nebo věznění, pak mají autoritáři vyhráno. Že jejich vládnutí s demokracií a legitimitou nebudou mít příliš společného, nad tím si jistě hlavu nelámou. Důležité pro ně bude, že zůstanou u moci a dostanou do rukou další munici, jak se pomstít opozici a demonstrantům.
4) Gruzínský scénář
Další věc, která reálně hrozí. Gruzie doteď čelí podezření ze zfalšování loňských parlamentních voleb. Navíc si vládnoucí strana Gruzínský sen změnila volební zákon tak, že prezidenta již nevolí občané, ale volitelé v obvodech, kde prakticky vládnou jen lidé z Gruzínského snu. A pokud Bělehrad zaplaví billboardy Pokrokové strany a jejich kandidáti ovládnou i veřejný prostor stejně jako se to stalo loni v Tbilisi, pak máme gruzínský scénář jak dělaný. A díky silným vztahům mezi těmito dvěma státy je na místě si myslet, že srbský režim dost možná zkopíruje ten gruzínský jak v parlamentních, tak prezidentských volbách.
Tak jsme si to shrnuli. Srbsko stojí na prahu revoluce, kdy autoritářskou stranu a autoritářského prezidenta může nahradit proevropská a prozápadní opozice. Srbsko by si po letech zasloužilo mít demokratickou vládu, navzdory jejich zakořeněné pevné ruce vládnutí. A o tom, jak to dopadne, rozhodnou Srbové zřejmě už za pár měsíců. Vybere si Srbsko směr Evropa nebo Rusko?
Zdroje
Journal of Democracy – Competitive Authoritarianism in Serbia
Freedom House – Serbia no longer a democracy
Amnesty International – Serbia crackdown on protests
CIVICUS Monitor – Serbia downgraded to ‚repressed‘
Transparency International – Corruption Perceptions Index (Serbia)
Balkan Insight – Serbia’s captured institutions
OSCE/ODIHR – Serbia Election Observation Reports
BBC – Vučić forced to flee Srebrenica commemoration (2015)
The Guardian – Serbia’s Vučić and the shadow of Srebrenica
Human Rights Watch – Serbia: Failure to Acknowledge Genocide
Freedom House – Serbia: Nations in Transit
Reuters – Thousands protest against ‚dictatorship‘ in Serbia
Balkan Insight – ‚1 of 5 Million‘ Protests Explained
Reporters Without Borders – Serbia country profile
CPJ – Witch hunt against journalists in Serbia
European Parliament resolutions on Serbia
