Článek
Taky už jste z těch všech voleb unavení? Nebojte, nejste sami. Máme to na každém rohu, ať už u nás či ve světě. Tento víkend se konaly komunální volby na Slovensku, prezidentské volby v Brazílii a parlamentní volby v Srbsku. Právě posledním volbám se budu věnovat v tomto článku, jelikož režim Aleksandara Vučiće padá. Ilija Srdanović, vůdce opozičního Studentského listu se tak s největší pravděpodobností stane novým srbským premiérem. Jaká budu budoucnost Aleksandara Vučiće, to těžko říct, nicméně jeho budoucnost není tak zajímavá, otázka je, co bude se Srbskem. Vučićova strana prohrála volby poměrně výrazně, ovšem ne tak jako Viktor Orbán.
Právě tak trošku ta paralela s Maďarskem se u Srbska nabízí, neboť Srbové a částečně i my se můžeme radovat z toho, že tento poloviční diktátor prohrál. Ale zásadní otázka je, co se chystá z opozice. A právě proto dnes bude kratší úvod a rozebereme si, proč Srbsko příliš velká změna nečeká a také i podhoubí předčasných srbských voleb. Sledujte.
Vučić byl pod neustálou palbou, studenti ho dokázali odstavit
O Aleksandaru Vučićovi jsem psal zhruba rok zpátky poměrně velký článek, kterak je Srbsko na pokraji revoluce. Skutečně tehdy to vypadalo všelijak, v té době i premiér Miloš Vučević podal svou demisi, jelikož neustál studentské protesty. Studenti pak se začali formovat do protestního hnutí, které chce Vučićovu SNS odstavit od moci. Proti Vučićovi studenti protestovali od roku 2024, kdy po pádu střechy nádražní budovy v Novém Sadu zemřelo 16 lidí. Protesty byly proti tehdejší systémové korupci, kterou pomáhal budovat i sám Vučić. Veřejné zakázky padaly zejména do rukou Ruska a Číny, ty byly prováděny nekvalitně a pád střechy v Novém Sadu jen tuto frustraci vygradoval.
Vučiće brali Srbové jako polovičního diktátora, který zneužíval média ke své vlastní propagandě. Z veřejnoprávní televize se stala státní televize a další alternativní média jako TV Pink nebo TV Happy Vučićův kult osobnosti jen posilovaly. Právě tady dochází k prvnímu zlomu, jelikož Ilija Srdanović chce zásadní reformu médií a vyházet Vučićovy figurky. Víceméně to, co udělal Péter Magyar v Maďarsku s Orbánovým systémem, nebo aspoň jeho částí. Právě i tato mediální propaganda vykulminovala společenskou frustraci a motivovalo studenty k tomu, aby zformovali protivládní protestní blok.
Abych ale teď zkrotil lidi, co by chtěli si říct, že mladí odstavili vládu a nic neumí, tak studenti jako takoví se řídí vnitřními předpisy bloku, že do politiky nepůjdou a pošlou místo sebe proti Vučićovi odborníky. A to se jim podařilo, přidal se k nim například bývalý basketbalový šampion Dejan Bodiroga. Studenti obecně vypracovali zajímavý politický program obsahující dostupnější zdravotnictví, boj proti zkorumpované judikatuře nebo transparence veřejných zakázek. Ambiciózní to vskutku je a studentskému hnutí nelze než držet palce, ovšem být odborníkem v oboru neznamená vše, řídit vládní resort je přece jen jiné kafe.
Ilija Srdanović je nepolitik oblečen v protikorupčním kabátu
Mnoho lidí zajímá zcela jistě to, kdo je vlastně Ilija Srdanović, vůdce srbské opozice. Především je důležité zmínit to, že Srdanović není politik. Srdanović je lékař, špičkový kardiolog, který se do povědomí dostal minulý rok, kdy vystoupil proti vládě. Srdanović tehdy odvážně přišel s tvrzením, že vláda proti protestujícím použila chemické látky. Navíc sám sebe neprodal jako autokrata, nýbrž jako jakéhosi garanta a mluvčího strany, která má více kandidátů na premiéra. To bylo pro Srby velmi osvěžující slyšet po dekádě Vučićovy autokracie. Ale ptáte se, čím to, že je Srdanović v protikorupčním hávu?
Právě zřícení střechy v Novém Sadu bylo pro něj mostem, aby se začal víc ozývat. Jako odborník ve zdravotnictví začal ukazovat na systémovou korupci, ovšem tehdy tak silně vidět nešel. Přesto jeho slova odborníka měla váhu. Srdanović prakticky vystavěl svou neobvyklou politickou kariéru na tom, že kritizoval vše na Vučićovu režimu. On neměl být ani jedničkou studentského bloku, původně jím měl být rektor Bělehradské univerzity Vladan Djokić. Přesto na studentském plénu zvítězil těsně Srdanović a stal se tak jedničkou opozice a hlavním Vučićovým vyzyvatelem. A nakonec se mu podařilo Studentskou listinu dotáhnout k vítězství.
Srdanoviće ale nečeká jednoduchá úloha. Studentská listina má ve svém programu věci, které mohou být jen laciným populismem anebo dobrým populismem, který se bude implementovat do reality. A Srdanović jako vzdělaný člověk obklopený experty ví, že vyhrát volby není všechno, Srbové očekávají vykostění Vučićova režimu, že stát se zbaví korupce, že stát tady bude pro ně. A to není jednoduché prodat či vykomunikovat. Studentská listina se tak může opájet nyní vítězstvím ve volbách a že se jim podařilo odstavit SNS a Vučiće od moci. Ale musí plnit své závazky, navíc jsou zde témata, které mohou působit jako potenciální rozbuška.
Studentská listina nemá ideologii, otázkám na EU či Ukrajinu se vyhýbá, odmítá nezávislost Kosova
Tohle je ta největší potenciální rozbuška, která může Studentské listině odehnat tu či onu část voličů. Studentská listina vsadila na soft verzi nacionalismu, čímž přímo oslovovala Vučićovy voliče. Navíc se jí podařilo něco, co se snad v srbské historii ještě nepodařilo. Podpořily jí pravicové i levicové strany, liberální i konzervativní strany a stala se jakýmsi Eintopfem srbské politiky. Jasný byl tak jen společný nepřítel - Aleksandar Vučić. A právě tady se projevuje to, co postihuje každou stranu, která bojuje proti jednomu nepříteli. Mnoho stran, mnoho zájmů, spojuje jen jedno. Při otázkách o škrtech nebo rozpočtu se projeví skutečná fragmentace bloku.
Nejzásadněji to jde vidět v otázkách zahraniční politiky, kde Studentská listina dbá především na nějakou národní hrdost. Vstup do EU není pro tento blok priorita, ale bilaterální vztahy s členskými zeměmi chtějí prohlubovat. Stejně tak se toho moc nedočtete ani ve vztazích k Rusku či Ukrajině. Vztahy Srbů a Rusů jsou po desítky let provázané, proto se Srbsko označuje po Rusku jako druhý nejvíce hrdý národ v Evropě. Srbsko prosazuje politiku všech azimutů, což potvrzoval i Vučić. Na jedné straně lezl do zadku Putinovi, na straně druhé prodával Ukrajině i přes prostředníky vojenskou munici. Zhruba takto někde je ukotveno Studentské hnutí.
Proto vyvstává zásadní otázka, jakým směrem bude chtít Studentská listina vést Srbsko. Do NATO pochopitelně Srbsko nevstoupí, stačí si vzpomenout na válku v Jugoslávii. Ale není to jen o zahraniční politice, důležité bude najít konsenzus v politických dohodách. A právě tohle může Vučiće vrátit zpátky za pár let k moci. Dále v čem se ukazuje podobnost s Vučićem, tak je snaha o územní celistvost Srbska. Srdanović odmítá jakoukoli nezávislost Kosova, přesto bude zajímavé sledovat, zda-li bude docházet v Prištině k nějakým jednáním. Což třeba Vučić dělal.
Připomíná to situaci v Maďarsku, Gruzii či na Slovensku
Trošku mi to připomíná různé předvolební situace v jiných zemích. Začněme Maďarskem, které se po šestnácti letech zbavilo Viktora Orbána. Rozdíl byl v tom, že Péter Magyar pochází přímo z Orbánova okolí. A on se rozhodl s nimi zatočit. Maďarsko se tak přesunulo z éry orbánismu do éry magyarismu. Jelikož Magyar podobně jako Srdanović vyrostl na tom, že bojoval proti systému. Ovšem s tím rozdílem, že 22 let byl Magyar po boku Orbána. Zatím to mladému premiérovi vychází, jeho Tisza neztrácí v průzkumech, naopak má vyšší čísla v průzkumech, než získala v dubnových volbách. Ale jak dlouho to vydrží?
Přesunu se teď na jihovýchod Evropy do Gruzie, která již přes deset let je zmítána neustálým vnitřním bojem. V roce 2012 tehdy oligarcha Bidzina Ivanišvili porazil prozápadního autoritáře Mikheila Saakašviliho ve volbách. Jeho Gruzínský sen od té doby nepřetržitě drží moc. A to bohužel i s pomocí zmanipulovaných a zfalšovaných voleb. Gruzie nyní po Saakašvilim má spojeného nepřítele v podobě Ivanišviliho a jeho strany. Opoziční lídři jsou zatýkáni, lidé však ani po dvou letech neustávají v protestech. Rustaveliho třída v Tbilisi je epicentrem každodenních střetů mezi protestujícími a policií. Jenže na rozdíl od Srbska je gruzínská opozice extrémně fragmentovaná. Což premiéru Irakli Kobachidzemu hraje přesně do karet.
A oklikou se vracím na Slovensko podobně jako se premiér Robert Fico vracel oklikou z Moskvy domů. V roce 2020 vyhrál volby předseda OĽANO (dnes hnutí Slovensko) Igor Matovič. Ten postavil svou kariéru na boji proti Robertu Ficovi, spojil se se stranami jako Jsme rodina, SaS a Za lidi a vytvořil ústavně-většinovou vládu. Jenže na přelomu roku 2023 se tato koalice rozpadla a předčasné volby vyhrál opět Robert Fico. Nyní se blíží na Slovensku parlamentní volby, které budou již příští rok a vidíme tentokrát opět silně fragmentovanou opozici. Lídr průzkumů PS se zřejmě spojí s Demokraty, SaS začíná prolamovat bariéry k Matovičovi a nikdo neví, co si myslet o KDH, které jsou nejslabším místem opozičního bloku.
Co tím chci říct? Že tyto bloky proti zavedeným a bohužel zkorumpovaným tvářím dokážou těžit ze společenské frustrace. Ale ve chvíli, kdy se vytratí společný nepřítel, tak limity leží jinde. A to ve společných prioritách. Srbská opozice má výhodu v tom, že je v jednom bloku, podobně jako Tisza v Maďarsku. Tudíž je pak snazší vytvořit i nějaký jednotný plán. Ale absence jakékoli ideologie a hrát si na catch-all party může být stejně romantické a působivé jako předčasná cesta do záhuby.
Závěr: Pro Putina je to drtivá rána. Ale Srbsko žádnou změnu nezažije
Pro koho je to extrémně silná rána, tak je to pro Rusko a Vladimira Putina. Ačkoli Vučić se choval jako politický oportunista, tak Vučić byl jeho velmi dobrým přítelem. Myslím si, že tuto ztrátu nečekal ani sám Putin, jelikož jeho pozornost v posledních letech mířila do jiných zemí. Rumunsko nebo Moldavsko by mohly vyprávět. Ztratit takto klíčového spojence je další zářez do snahy šíření ruského vlivu. Putin nyní leží před těžkou hádankou a to začít stavět mosty ve vztahu k Iliji Srdanovićovi anebo začít házet vidle do rusko-srbských vztahů. Ani jedno ani druhé se mu však zřejmě nebude chtít dělat.
Důležité ale je, co to přinese pro Srbsko. Nestane se z něj prozápadní země, která bude chtít honem rychle do EU. Nestane se z ní země, která zakope válečnou sekeru s NATO. Nebo snad, že by se stala umírněnou zemí. Ne, tam žádná změna nenastane. Srbové jsou velmi kočovný a hrdý národ. A sami to vidíte, že poměrně tvárnou SNS, která kopíruje Vučićův rukopis, nahradí nezkušená strana bez ideologie vystavěna na pocitu naděje a antisystémovém boji. Na druhou stranu, i kdyby se jí povedlo zatočit se zkorumpovanou judikaturou, udělat z veřejnoprávních médií relevantní nástroj demokracie a ne vládní propagandy nebo by zatočila částečně s korupcí, bude to pro Srbsko pozitivní změna.
Jedno je však jasné. Vučić alespoň pro teď skončil. Tak Studentská listino, předveď se!
Zdroje
Reuters
PolitPro
