Článek
Opozice iniciovala hlasování o nedůvěře vládě a ono to bylo i nebylo nesmyslným řešením. Jestli se opozice spoléhala, že koaliční poslanci nepřijdou do práce a že podobně jako devět opozičních poslanců se na svou práci vykašlou, tak by to bylo velmi bláhové a naivní. Ale před volbami se to ukázalo jako krok, který pomůže opozičním stranám ke zviditelnění. Akorát si říkám, jestli to obecně nemůže spíše opozici ublížit. Už začala i poměrně dobře uchopovat témata, ale čekala snad, že i nějaká malá část z vládních 108 poslanců bude hlasovat pro pád vlády?
No tak, nebuďme opravdu naivní. Jistě, Andrej Babiš toto v opozici dělal celé čtyři roky a témata si stavěl na tom, že kritizoval úplně všechno, co se dalo. Prakticky připomínal Roberta Fica, když byl v opozici v letech 2020-2023, akorát v umírněnější verzi. Na rozdíl od poslanců ze strany Smer-SD nikdo z opozice nezveřejnil adresy poslanců anebo vulgárně neútočil na hlavu státu (ano, dívám se na tebe, Ľuboši Blaho). Nicméně hlasování o nedůvěře vládě odhalilo několik bodů, které v tomto článku si rozebereme.
Vláda lže do očí všem občanům České republiky
Už jsem to tak trošku glosoval v jednom z minulých článků, kdy jsem rozebíral nesplněné sliby Babišovy vlády. Lidé, kteří mají i po tolika skandálech vůči hnutí ANO tak bezbřehou důvěru, mi oponují, že přece vláda má čtyři roky na to, aby splnila své cíle, že přece Fiala to a ono. No, jenže když si postavíte na něčem předvolební program a pak ve výsledku kontinuitně pokračujete v tom, jak vládl Petr Fiala a děláte věci v naprostém protipólu, tak už je to otevřené lhaní voličům. Jen je třeba se podívat do zrcadla a přiznat si krutou realitu, stejně jako mnoho voličů, kteří volili pětikoalici v roce 2021, se odvrátili od ní v dalších volbách hlavně po bitcoinové kauze.
A v čem konkrétně tedy vláda lže? Podívejme se na to, proč opozice svolala hlasování o nedůvěře vládě. Tím prvním je obří schodek ve státním rozpočtu pro příští rok, který je mimo rámec zákona o rozpočtové odpovědnosti. Před volbami tady padaly nereálné kecy o vyrovnaném rozpočtu, ozdravení veřejných financí anebo rozpočtových podvodech a tricích Zbyňka Stanjury. Vláda přebrala zemi v ekonomickém růstu a pomalu ozdravujícího se pacienta opět poslala do vegetativního stavu. Stejně tak je to s nevyřešeným střetem zájmů Andreje Babiše, tuto skutečnost potvrdila i Evropská komise.
Když připočteme i body, které nebyly součástí hlasování o nedůvěře vládě, že vláda abnormálně neplní své sliby a jednají pomalu ve všem opačně, než jak slíbili před volbami, co jiného to je, než, že se neštítí lhát svým vlastním voličům? A opravdu argumentace typu, co sliboval Petr Fiala a podobně, je naprosto tupá. Fiala nevyhrál volby tehdy na programu, že nasliboval hory doly a pak se na to vykašlal. A pokud se někdo jak kolovrátek točí na tom, že sliboval, že nebude zvyšovat daně, tak ne, ani na tomto volby nevyhrál. Tímto se nezastávám bývalého premiéra, kterého jsem považoval za slušného, ale velmi slabého. Ale fakt si už nalijme čistého vína a hloupými whataboutismy neodvádějme pozornost někam jinam. Od politiků máme mít vysoké nároky a ne toto.
Kdyby takto hospodařily domácnosti jako hospodaří Babišova současná vláda, tak exekutoři a insolvenční správci mají zlatou žílu.
Opozice si říkala od začátku o prohru. Bez alternativy je hlasování o nedůvěře vládě zbytečné
Že se i něco tak nesourodého a fragmentovaného jako česká opozice dokázalo shodnout na této schůzi o nedůvěře vládě, je sice fajn. Ale od počátku byly opoziční strany odsouzeny k prohře a to především kvůli těmto bodům:
1) Nepřetáhli ani část vládních poslanců na svou stranu
Pokud opozice iniciuje hlasování o nedůvěře vládě, měla by si být aspoň trošku jistá v kramflecích, že tu vládu může svrhnout. A je to především o komunikaci s částí vládního tábora. Osobně nevěřím tomu, že lidi jako Monika Hubíková, Jiří Bouška nebo Robert Králíček jsou vnitřně v pohodě už jen s faktem, že sdílí vládní křesla s SPD a Motoristy. A tady je právě to, co opozičním stranám chybělo a co přimělo Iva Vondráka v minulém volebním období přidat se na stranu bývalé vlády. A to schopnost komunikovat a efektivně vyjednávat o spolupráci. Stejně tak nevěřím ani tomu, že v ANO či Motoristech jsou všichni bezpáteřní kariéristé.
2) Opozice ani nevěděla, co bude v případě svržení vlády
A tady vidím velké nebezpečí. Kromě Jana Grolicha (KDU-ČSL) nepřišel žádný opoziční lídr s tím, co bude, kdyby se vláda podařila svrhnout a to nastolení úřednické vlády. Martin Kupka, Matěj Ondřej Havel anebo Zdeněk Hřib toto taktně vymlčeli. A Vít Rakušan (STAN) zmínil možnost předčasných voleb, jenže to by pro opozici, pokud by se nespojila, nemělo záruku úspěchu. Větší polovina opozičních lídrů buď počítala s tím, že se vláda nesvrhne. Anebo vlastně sama neví, co by bylo a to by zemi spíš posunulo někde k anarchii. Potom tohle opravdu vypadá jako zbytečná předvolební šaráda a ne jako něco, co má zemi nebo samotnou opozici posunout.
3) Když chcete svrhnout vládu, přijďte aspoň všichni
Pro pád vlády hlasovalo 83 opozičních poslanců a proti pádu 94 koaličních poslanců. Jistě, je to o pět poslanců nižší rozdíl, než jak je aktuální rozdělení křesel ve sněmovně. Ale když už opozice iniciuje takovou věc, měli by fakt přijít všichni její poslanci. Pak ono to vypadá, že části jejich poslanců je tohle úplně jedno. Potom tedy buď vláda tak hrozná pro všechny není anebo opozice si neumí pohlídat hlasy. Na druhou stranu máslo na hlavě má i vládní koalice, která natahovala jednání z důvodu, že neměla ani pořádně všechny své členy ve sněmovně. Tady ani jedna strana nemůže mít čisté svědomí.
Memento vlády jménem Jan Grolich. Ten může Igoru Červenému poděkovat za politické PR
Kdo ale může se považovat asi za jediného vítěze hlasování o nedůvěře vládě, to je Jan Grolich. Ten zatím působí jako někdo, kdo by měl být lídrem opozice v nejbližších letech a má k tomu všechny předpoklady. A byl to právě on, kdo jako první inicioval krok o hlasování nedůvěře vládě. Koneckonců v minulých týdnech mu terč na záda malovala Alena Schillerová i premiér Andrej Babiš, což jsem rovněž glosoval v minulých článcích. Jenže nyní na jejich práci navázali i Motoristé, konkrétně Igor Červený. A po jeho výstupu, kde se snažil kritizovat Jana Grolicha, si o něm čím dál víc myslím, že je to parodie na ministra. A během výstupu ze sebe udělal totálního kašpara.
Co jiného si chcete myslet o ministrovi, který řekne pasáž z Bible konkrétně takto „Nepokradeš, Kelišová"? Citovat pasáž z trilogie Slunce, seno a interpretovat to jako pasáž z Bible, to udělá opravdu jen kašpar. Stejně tak, když Červený ke Grolichovi směřoval, že by si měl dát tři otčenášky. Pane ministře, když už, tak je to otčenáš a Otčenášek byl český spisovatel z dob socialistického realismu. Mimochodem, doporučuji si přečíst jeho vrcholné dílo Romeo, Julie a tma. Svůj tragikomický výstup stvrdil Červený tím, když zaměnil termín „senátní volby“ za „senátorní volby“ a když předsedovi lidovců zkomolil jméno na „Grulich“. Mimochodem, pane ministře, člověk se jménem Jan Grulich skutečně existuje. Je to senátor, který letos obhajuje mandát v obvodu 48 v Rychnově nad Kněžnou.
Když bych si měl rýpnout do Igora Červeného, tak pevně doufám, že i když ho Filip Turek vyhodil z jeho kanceláře, že mu povolí aspoň přístup k internetu nebo knihám. Protože Červený dokonale demonstroval vlastní hloupost v přímém přenosu. Ale zpět k Janu Grolichovi. Ten může poděkovat Igoru Červenému i vládním členům za perfektní politické PR. Ti proti Grolichovi nemají zhola nic, co by ho mohlo diskreditovat. A není se čemu divit, Grolich je úspěšný hejtman, perfektně komunikuje na sociálních sítích a boduje v baště, kde vládní strany nejsou úspěšné.
Těžko říct, jestli tady tohle je o slabosti vládní koalice anebo sněmovní opozice. Protože vláda udělala z Jana Grolicha i lidovců relevantního lídra i relevantní politickou stranu. Rázem už to není jen Petr Pavel, na kterého bude chtít vláda útočit. Rostoucí hnutí STAN a dobyvatel sociálních sítí Jan Grolich se nyní zdají jako dvě velmi silné překážky. Mimochodem, když už si pan ministr Červený rýpnul do toho, že Jan Grolich přesvědčil ostatní opoziční strany, že s dvouprocentními lidovci bude lídr opozice, proč se ho vlastně vláda tak bojí? No protože Grolich umí promlouvat i k jejím voličům bez profesorských frází a jazykem, kterému rozumí drtivá většina lidí.
Igor Červený zároveň toto označil nepřímo jako Grolichovu předvolební agitku a že tyto čtyři miliony (částka, která údajně stojí jeden jednací den ve sněmovně) by si měl Grolich započítat do nákladů na volební kampaň. Zajímalo by mě, jestli se stejnou vervou bojuje Igor Červený o neoprávněně čerpaných sedm a půl miliardy, které odčerpal Andrej Babiš. Nebo jestli takto bojuje i o svou ministerskou kancelář. Anebo jestli takhle vyzýval ANO a SPD v minulém volebním období, když obstruovali kvůli každé hlouposti.
Závěr: Opozice má jedinečnou šanci oslovit umírněné voliče ANO a Motoristů
Jelikož nečekám, že by se opozičním stranám povedlo oslovit voliče SPD, otevírá se tady možnost, která je pro opozici více než zajímavá. A to oslovit umírněné voliče hnutí ANO a Motoristů. Zejména u voličů Motoristů by mohli bodovat. Proč? Protože Motoristé mají z vládních stran i dle průzkumů nejsilnější překryv voličů s opozičními stranami. Kromě pár tisíců zapálených fanoušků Filipa Turka je většina jejich voličů pravicově zaměřená a slyší na liberální ekonomiku a zdravý konzervatismus. Motoristé nejsou úplně reprezentanti klausismu nebo „neomacinkismu“, drtivá většina jejich voličů je volí hlavně proto, že je zklamal odklon ODS od konzervativní pravice.
Zároveň je to pro opozici velká šance na oslovení voličů hnutí ANO, ale za předpokladu, že se bude s nimi lépe komunikovat. Koneckonců, na tomhle opoziční strany projely sněmovní volby v minulém roce, že jim voliče zvládl přebrat Andrej Babiš. Martin Kupka má sem tam nějaký záblesk státníka, ale větší šanci mají na voliče ANO právě Vít Rakušan a Jan Grolich. Ti k této skupině lidí konečně prolomili bariéru a pochopili, že nelze paušalizovat voliče na základě toho, koho volili nebo volí. Česká republika je svět deseti milionů občanů a politici by se měli snažit o to, aby si našli ke všem cestu. Byť je to nereálné si najít cestu ke všem, neznamená to, že se o to politici nemají snažit.
Od politiků máme mít vysoké nároky a koneckonců, oni jsou našimi největšími zaměstnanci. Protože jejich kroky ovlivňují životy nás všech. Tak si nenechme řídit stát jako (krachující a zadluženou) firmu.
Zdroje
Instagram - @hejtmangrolich
