Článek
V minulosti, kterou mnozí ještě pamatují, bylo zcela běžné, že tehdejší rodiče vychovali svoje děti a pomáhali s vnoučaty. Jejich dětem odpadly dnes tak často těžko řešitelné starosti s hlídáním dětí v době nemoci nebo o prázdninách. Vnoučata se od babiček a dědečků lecčemu naučila a vytvořila si k nim vztah, často pevné pouto.
Nebylo výjimkou, že se na sklonku života děti o své rodiče postaraly. Domovů důchodců nebylo třeba tolik a umístěním babičky nebo dědečka se rodiny příliš nechlubily, možná cítily tak trochu vinu, že se tzv. seniorů zbavily a nepečovaly o ně. Tehdy jsem jako dítě tyto lidi možná i trochu odsuzovala.
Dnes se na celou věc dívám jinak. Tehdy chodily ženy do starobního důchodu v 57 letech a za každé narozené dítě se jim doba odchodu ještě o další rok snížila, muži končili s prací o několik let později. Starobní důchodci měli tedy ještě relativně dost sil a času, aby se o své rodiče mohli postarat.
Umřít doma. To je přáním většiny starých lidí. Naše společnost jim, bohužel, nedává moc šancí na jeho splnění. Umírají v nemocnicích, hospicech, domovech pro seniory. Jen někteří z nich odchází doma, smířeni a obklopeni nejbližšími. Děje se tak i díky organizacím, které poskytují starým a nemocným mobilní pečovatelskou službu a pomáhají rodinám, aby dali svým nejstarším členům možnost v klidu a důstojně dožít.
Dnešní generace v produktivním věku by si o odchodu do důchodu, jaký byl v minulém století, mohla nechat zdát. A hranice se stále zvyšuje. Býváme unavení a vyčerpaní a na péči o ty, kterým dlužíme hodně za vše, co pro nás udělali, nám nezbývá příliš času ani sil.
Roste počet domovů pro seniory a zvyšuje se počet nutného zdravotnického a pečovatelského personálu, ale stále to nestačí a náklady rostou. I ty státní. Pobyt v takovém zařízení stojí měsíčně několik desítek tisíc korun. Často nestačí starobní důchod, ani státní příspěvek na péči, někdy musí přispívat i rodina. Někteří senioři musí do domovů nedobrovolně, protože není jiná možnost a oni už nemohou být doma sami. A přitom všichni známe rčení o přesazení starého stromu.
Hranice odchodu do starobního důchodu se navyšuje v době, kdy je spousta mladých lidí vedena na úřadech práce. Buď nemají potřebné vzdělání, nebo je firmy nechtějí z důvodu chybějící praxe. Ale kde ji mají získat? Někteří mají své důvody, na které ani nechci myslet. A to všechno v době, kdyby se měli naučit, že chodit do práce je normální. Ne sedět doma a vyjídat ledničku rodičů. Co by se stalo, kdyby naše úřady důsledně posuzovaly důvody k pobírání sociálních dávek nepracujících? Těžko říct, ale možná by to byl alespoň malý krůček vpřed. A i ten se počítá.
Dejme šanci těm, kteří by se rádi o své rodiče na sklonku jejich života postarali. Dopřejme našim seniorům klidný podzim života a neberme jim jejich děti. Dlužíme jim to.
