Článek
V minulosti se hodně řešilo, že po rozvodu rodičů bývalo dítě většinou svěřeno do výhradní péče matky. Spoustě otců to vadilo a bojovali za to, aby mohli být se svými dětmi více než pouze soudem vyměřenou dobu o prázdninách a vyhrazených víkendech. Chápala jsem to, protože nikde není psáno, že se matka dokáže vždy postarat lépe než otec.
Pak dorazila „střídavka“ a mnozí jásali, jak je to skvělé, protože dítě má přece právo být s oběma rodiči. Je pravda, že v mnohých případech to funguje, ale…...
Lidé jsou různí. Někdy se domluví, protože chápou, že je to v zájmu jejich dítěte, které mají rádi. Jiní rozvod „nevydýchají“ a jednoduše se bývalému partnerovi mstí. V ten moment je mu nejspíš jedno, jaký dopad to bude na jeho potomka mít. A tak dítě putuje s batůžkem mezi rodiči. Pendluje z bytu do bytu, někdy i z města do města, a dokonce možná i mezi školami.
Kde má domov? Kde je středobod jeho existence, kam se vrací, když má radost, ale i když je mu ouvej? Kde je to jeho místečko? Kam se vrtne, když se říká, že stejně jako do Říma všechny cesty vedou domů? Proč nemají dvojí domov rodiče? Proč je nutné neustále stěhovat dítě?
A výchova? Je jednotná? Většinou ne. Co povolí mamka, zakáže taťka, u jednoho z rodičů se musí dítě zapojit, u druhého nemusí. Na jednom místě má pravidla, na druhém ne. Od jednoho rodiče dostane, na co si vzpomene, druhý si to nemůže dovolit, nebo mu to třeba ani nepřijde výchovné. Občas rodiče i zpochybňují konání a výchovu bývalého partnera a dehonestují ho přímo před dětmi. Nedodržují se dohody, děti se předávají bez hotových úkolů, které pak narychlo dělají večer, nebo dokonce ráno, než jdou do školy. Kde je obyčejná úcta k člověku? Koho si má dítě vážit? Jaký má v takové situaci vzor a jaké hodnoty?
Někde to funguje, jinde probíhají těžké boje mezi rodiči, jejichž hlavním nástrojem je, ve snaze tomu druhému uškodit, právě jejich společné dítě. A tento malý člověk poletuje mezi rodiči, protože to tak někdo, pro něj úplně cizí a neznámý, stanovil. Často se mu nechce stále stěhovat, ale prostě musí. Dokáže si to zdůvodnit? Co se děje v jeho hlavě? Jak to zahýbe s charakterem? Nestane se časem tzv. „sněhovou vločkou“ s nestabilní psychikou? Neotupí?
Jsou děti, které na kterých se střídavka nepodepíše ve smyslu, že by ztratily cíle a sešly z cesty za dobrou budoucností. Jiné zjistí, že jim vlastně poskytuje určité výhody. Nenosí pomůcky do školy a často ani úkoly a vždy mají vysvětlení proč. Zpravidla byly u matky, ale věci zapomněly u otce nebo naopak. Vím, o čem mluvím. Jsem učitelka a u některých vnímám třeba i zhoršení prospěchu. Zažila jsem pád žákyně z vyznamenání na čtyřky nebo žáka, který si v osmnácti letech změnil jméno a příjmení, protože po letitých rodičovských tahanicích o něj ve střídavce, s nimi už nechtěl mít nic společného.
Někdy dítě i „těžko vydýchává“ nové partnery, jejich děti a další společné děti. A když putují mezi novými rodinami, mají pocit, že už jsou navíc. Kde je jejich místo? Kam vlastně patří?
Kladu si otázku, pro koho je vlastně střídavka dobrá. Je to vždy správná věc, která nezavírá dveře k druhému rodiči? Nebo bič jak na rodiče, tak na děti? Samozřejmě by bylo lepší, kdyby se dospělí dokázali domluvit a nezakazovali se vídat s tím, který nemá dítě ve výhradní péči. S několika takto „osvícenými“ rodinami se také znám, ale je to menšina, kapka v moři složitých mezilidských vztahů. Možná máme špatné zkušenosti, nedokážeme odpouštět. Ale neměli bychom dopustit, abychom se na naší budoucí generaci negativně podepsali, už tak to naše děti nebudou mít v životě jednoduché. Otázek je mnoho, ale někdy by možná pomohlo dát na obyčejný selský rozum a myslet na druhé.
