Článek
Se skupinou kamarádů jsem se byla projít po lese. Jeden z nich objevil zajímavý skalní útvar s maličkou jeskyní a chtěl nám to krásné a neobvyklé místo ukázat. Tam jsme šli pozvolnou cestou, chvíli pěšinou, chvíli mezi trsy borůvčí a bochánky mechu. Bylo časné jaro, vzduch voněl příslibem budoucích šišek, bukvic a žaludů, plodů stromů ve smíšeném lese. Zatím les ještě nekvetl, přesto vše kolem nádherně vonělo jarem.
Cesta na kopec byla příjemná a skalní scenérie na jeho vrcholu kouzelná. Výstup nám ale zabral víc času, než jsme čekali, a někteří ze skupiny už spěchali domů. Dolů z kopce jsme se proto vydali jinou, mnohem dobrodružnější cestou. Byla prudká a museli jsme si poradit i s džunglí propletených kořenů, mezi kterými projít nebylo vůbec snadné.
Jedno špatné došlápnutí stačilo
Několikrát se mi stalo, že jsem došlápla neobratně a jedna noha mi zvláštně podklinkla. Měla jsem obavy, jestli jsem si neudělala výron v kotníku, ale vše se zdálo v pořádku. Až druhý den se ozvaly neobvyklé bolesti.
Po pár dnech, kdy se bolesti stále zvyšovaly, jsem šla k lékaři. Objednal mě na vyšetření za dva měsíce. Prý mají plno. Po dvou měsících bolestí mi řekl, že to je něco s tzv. esíčkem a poslal mě na elektroléčbu. Objednali mě za další dva měsíce. Elektroléčba na zablokované SI skloubení nezabrala. A tak začala moje sedmiletá pouť od jednoho lékaře k druhému a od jednoho fyzioterapeuta k druhému. Ale rozhodně ne proto, že by mě to bavilo. Jen jsem neměla jinou možnost. Měla jsem stále velké bolesti, ale od lékařů jsem slyšela, že jsem v pořádku a musím bolavou nohu rozhýbat. Chodit alespoň 5 km denně. Jako jedinou léčbu mi předepsali 5 cvičení s fyzioterapeutkou. Jednou za rok. Na víc prý nemám nárok, protože nejsem po úrazu nebo operaci.
Sedm let bolestí
Teprve čtvrtý rehabilitační lékař v pořadí si po skoro sedmi letech mého utrpení povšiml, že celé ty roky chodím s vykloubenou nohou. Kloub srovnal a poslal mě domů. Do zprávy napsal, že jsem bez potíží, přestože jsem si i nadále stěžovala na přetrvávající bolesti.
Až pátý lékař mi konečně nechal udělat rentgen a následně i magnetickou rezonanci, která odhalila pět vyhřezlých plotének. Na rehabilitaci mě ale neposlal. Prý to nemá smysl. Jediným řešením podle něj byl tzv kaudální blok, což je injekce do páteře. Málem jsem omdlela hrůzou při té představě. Než se pustím do něčeho tak vysoce invazivního a z mého pohledu nebezpečného, chci vyčerpat všechny možnosti, které představují různé formy rehabilitace.
Schod v MHD vše opět změnil
Praktický lékař mi tedy vypsal poukaz na 10 ošetření. Našla jsem skvělou fyzioterapeutku a výsledky jejího i mého snažení byly velmi dobré a nadějné. Jenže pak se mi při nastupování do autobusu MHD stalo něco nečekaného. Při běžném pohybu kolena na schodech do busu se najednou ozvalo tiché „lup“ a už jsem se kvůli nesnesitelné bolesti nemohla na nohu postavit.
Rentgen neprokázal žádnou zlomeninu ani jiné poškození. Koleno ale dál bolelo. A jak jsem bolesti uhýbala, rozházela jsem si zase vše v páteři a žebrech. Nápravu bez pomoci fyzioterapeuta bych nezvládla. Není v lidských silách ležet na břiše a současně si uvolňovat stažené svaly a kdoví co ještě na zadní straně nohy nebo zablokovaná žebra. Požádala jsem proto svého lékaře o další poukaz na ošetření fyziterapeutem na rehabilitaci. Lékař souhlasil a poukaz mi vystavil.
„Musíte jinam“, řekla sestra
Sestra na rehabilitaci, když jsem se šla objednat, mi ale řekla :“ Jedno rodné číslo můžeme ošetřit jen jednou ročně. Víc nám pojišťovny nedovolí. Musíte jít jinam,“ a práskla mi dveřmi před nosem.
Nechápala jsem, proč mám chodit někam jinam, když tady mě fyzioterapeutka už zná, a jinde se zase budou teprve seznamovat s tím, jak moje tělo funguje. A proč jsem pro české zdravotnictví jen číslo. Jako v koncentráku, proletělo mi hlavou. Tam lidi také degradovali jen na čísla. Já vím, toto přirovnání je přitažené za vlasy, ale fakt je, že pro zdravotnická zařízení, respektive možná jen pro zdravotní pojišťovny, jsem pouhé číslo. Člověk se jim ze zdravotní péče vytratil.
Zaplať, zaplať, zaplať
To jsem si ověřila, když jsem hledala nového terapeuta. Někde jsem slyšela, že poukazy vystavené jinými lékaři neberou. K těm jsem ale zase nechtěla jít já, protože si předtím nevšimli, že chodím s vykloubenou nohou. Jinde jsem slyšela, že nemají smlouvy s pojišťovnami a mohu si vše platit sama. Jasně, proto si celý život platím zdravotní pojištění, abych si nakonec vše platila sama? To snad ne. Na dalších místech byl jen telefonní automat s doporučením poslat mail s žádostí. Na tu ovšem už nikdo nikdy neodpověděl. Protože jsem nebyla samoplátce a chtěla ošetření hrazené tou nejrozšířenější pojišťovnou, u které je pojištěno asi 75 procent obyvatel?
Další zařízení nabízející práci fyzioterapeutů jsou vzdálená hodinu jízdy MHD s všemožným přestupováním. A když nemůžete pořádně došlápnout, je každý schod, který musíte zdolat v busu, v tramvaji nebo tam, kde nejsou jezdící schody do metra, velikou zátěží i nebezpečím nového zranění.
Z člověka jen rodným číslem
Rodné číslo ale nemá právo na ošetření v blízkosti svého bydliště víckrát než jednou do roka. To nevadí, že má jiný zdravotní problém. Je jen číslem a k tomu se žádná lidskost nevztahuje. Tak co teď? Mám čekat rok, až moje číslo dostane možnost se nechat jednorázově ošetřit u výborné fyzioterapeutky. Nebo mám celé dny hledat zařízení, kde mě vezmou, i kdyby to mělo být na druhém konci Prahy? A znovu čekat až mě objedná praktický lékař a znovu mi vystaví poukaz, protože ten, který jsem chtěla uplatnit, měl platnost jen dva týdny a jako na potvoru v této době byly Velikonoce a nikde nikdo neúřadoval a poukaz tím pádem propadl. A nebo platit a platit a platit.Kde ale na ty platby vzít, že. Nemám příjmy ani jako lékaři ani jako vedení zdravotní pojišťovny.
Celý život jsem byla zdravá a péči lékařů nepotřebovala. A když si jednou špatně došlápnu v lese, je z toho sedm šílených let, kdy jsem se z člověka stala jen číslem. Otravným číslem, kterému se věnují jen, když dobře zaplatí.
