Článek
Přijďte s doprovodem, stálo ve zprávě z předoperačního vyšetření, kterou mi podala lékařka. Lehce se usmála, aby mi dodala odvahu. Viděla, jak jsem vystresovaná z nutnosti podstoupit zákrok týkající se očí. Celý život jsem byla zdravá, nepotřebovala jsem žádné léky, žádné chirurgické nebo jiné zákroky a nepotřebovala jsem celý život ani brýle. Ani na dálku, ani na blízko. Viděla jsem jako rys ostrovid. A byla jsem vždy zcela samostatná. A teď tohle. Budu potřebovat doprovod na kliniku, kde podstoupím zákrok. Ufff. Co mě asi čeká?
Nemocnici znám jen z porodního sálu a pokoje pro rodičky. A to tehdy opravdu nebyl pěkný zážitek. Bylo to před 45 lety, na pokoji nás bylo osm čerstvých maminek. Až od nich jsem se dověděla, že jsem dva dny byla „nějak mimo“ po velké ztrátě krve při porodu a že se na mě hodili dívat doktoři, jestli ještě dýchám. Nepamatovala jsem si to. O naše novorozená miminka se staral někdo v jiné místnosti, kam čerstvé maminky nesměly. Děti nám přivezly vždy jen na kojení.
To, že jsem při porodu prožila klinickou smrt, jsem pochopila až o mnoho let později. Až když se mi do rukou dostala kniha s podobnými příběhy o prožitcích blízkých smrti. V době, kdy se to stalo mě, žádné takové knihy nebyly v ČR dostupné. Myslela jsem si, že mi přeskočilo. Že jsem se zbláznila. Nikomu jsem se o tom neodvážila říci ani slovo. Manžela a zbytek rodiny by to zbytečně vyděsilo a lékaři by moje podivné prožitky označili s největší pravděpodobností za psychické turbulence související s hormonálními změnami v organismu těhotné a rodící ženy.
Ten „výlet z těla“ na porodním stole, ve chvíli, kdy se moje příliš velké dítě snažilo dostat na svět pro ně hodně úzkými porodními cestami, inicioval zákrok lékařky, která mi asistovala při porodu. Aby uvolnila cestu čtyřkilovému miminku na svět, udělala to, čemu se říká „nástřih“. Vzala do ruky skalpel - a řízla. Ta bolest byla tak nečekaná a ostrá a moje tělo po 24 hodinách bolestí opakujících se minutu co minutu bylo tak vyčerpané, že mě šok z bolesti doslova „vypnul“.
Najednou vše přestalo bolet, vnímala jsem jen poslední tři pomalé údery srdce, a pak už zbylo jen ticho, ve kterém se moje vědomí osamostatnilo a pohybovalo se nekonečným prostorem bez připoutanosti k tělu a bez toho, že by si existenci nějakého těla vůbec uvědomovalo.
A pak se odehrálo něco, a pak ještě něco, co způsobilo, že se moje vědomí vrátilo zpět do těla a znovu se s ním spojilo. Prožitek šoku z opuštění těla ale ve mě zůstal jasný a zřetelný dodnes. A také strach, že se mi to stane znovu. Když to jednou prožijete, nechcete to prožít znovu, protože si velmi jasně uvědomujete, jak křehká je hranice mezi tímto a jinými světy a jak snadné je nevrátit se sem.
Zacinkání jakýchkoliv kovových nástrojů v ordinaci u lékaře mi od té doby působilo obrovský stres a stavy na omdlení. Když mi měli jen odebrat krev při běžných preventivních prohlídkách, po vpichu jehly jsem často i omdlela. Fyzická bolest, i tak malá, jakou způsobí průnik tenké jehly kůží, a cinkání nástrojů v bílé místnosti, kde je to cítit dezinfekcí a dalšími pachy tak typickými pro lékařské prostředí, mi vždy okamžitě spustily silný záchvat úzkosti a následně samovolný a nechtěný pokus o „oddělení vědomí od těla“.
Celé roky, vlastně desítky let, mě velmi obtěžuje fakt, že když slyším cinkání lékařských nástrojů, nebo když mi někdo druhý způsobí fyzickou bolest, i velmi malou, moje vědomí se pokouší oddělit od těla. A současně mě přepadá strach, že znovu „vyletím z těla“ a už se nevrátím.
Když je vaše vědomí „mimo tělo“, vnímáte priority života úplně jinak a do návratu do těla se vám zrovna moc nechce. Tedy mě se tehdy nechtělo. Vím, že dnes by ten pocit touhy přesunout se trvale do jiné reality mohl být ještě silnější a lákavější. Nedaří se mi proto zbavit se obav, že mi lékař nebo sestřička nechtěně a neúmyslně umožní „únik z těla“ nějakým svým zcela obyčejným úkonem.
Asi si dokážete představit, jak mi bylo, když jsem se dověděla, že musím podstoupit operační zákrok týkající se očí. Ta hrůza by se dala krájet. Můžete se mi smát, že mi moje představivost začala z banálního zákroku vytvářet děsivé představy.
Moc mi nepomohl ani fakt, že lékařka, když mi vysvětlovala podstatu a průběh zákroku, hovořila o zcela běžné, banální operaci, jakých udělal lékařkou doporučený operatér už mnoho tisíc. Na dvou stránkách pokynů a informací, které jsem musela podepsat jako „poučený souhlas se zákrokem“, jsem totiž hned několikrát četla slova „úplná slepota“. A to fakt nechcete číst, když vám před tím lékařka tvrdila, že jde o zcela běžný zákrok. Jak to působí na nervy a jak to vybičuje představivost k ještě větším a nijak hezkým fantaziím, si určitě dokážete domyslet.
Když jsem šla na operační sál, podlamovala se mi kolena a hlava se mi točila jak na kolotoči. Klid, který vyzařoval z operatéra doprovázejícího mě k lůžku, na kterém jsem měla absolvovat zákrok, byl sice příjemný, ale v tu chvíli rozhodně nestačil srovnat moje zdivočelé pocity.
Lůžko sice vypadalo na začátku jako pohodlné křeslo, a teprve později se se mnou sklonilo do vodorovné polohy, ale ani to příliš nepomáhalo zklidnit moji nervozitu. Ani krásná žlutá barva křesla, které zářilo jako právě vykvetlá slunečnice, nestačila.
Když se křeslo začalo pokládat, a moje tělo se narovnávalo do pro mě nepříjemně bezmocné pozice „v leže“, mysl začala křičet ještě hlasitěji. A když lékař, operatér, uchopil moji hlavu mezi svoje dlaně a snažil se moji hlavu „usadit“ do prohlubně na lůžku, která měla zajistit, že během zákroku nepohnu hlavou ze strany na stranu, moje panika dosáhla vrcholu.
A pak se to stalo. Ucítila jsem jemný dotek ženské ruky na svém levém zápěstí a uslyšela hladivý hlas. Sestřička mi jemně odtáhla ruku od těla a mezi dlaň a tělo vložila cosi, co připomínalo dětskou hračku. Snad pejska. Bylo to měkké, hezky barevné a bez jakékoliv ostré hrany. Uvnitř jsem cítila i slyšela šustit drobounké kuličky, které tvořily náplň celého tělíčka hračky.
„To je váš terapeutický přítel,“ slyšela jsem hlas sestřičky. „Bude vás doprovázet po celou dobu a pomáhat vám. Dobře si ho držte.“ Její slova i způsob, jakým mi něžně vtiskla hračku do ruky, mě dojala. V jejím hlase byla laskavost, soucit i péče. Zalil mě pocit veliké vděčnosti za její přístup a hlavně za „terapeutického přítele“.
Přitiskla jsem si hračku k tělu. Moje mysl vyvádějící jako by jela rodeo na splašeném býku se okamžitě obrátila k tomu, co jsem držela v ruce a tiskla to k tělu. Mysl bleskově zapomněla na všechny předchozí fantazie a děsivé představy a začala zkoumat, co to vlastně držím v ruce. Co je to to jemné, proměňující se po rukama, když stisknu víc prsty. Moji mysl zaujalo, proč je povrch „terapeutického přítele“ měkký, ale chladivý. A co to v něm tak šustí. Hned začala klást zvědavé otázky, jestli takového přítele dostává každý pacient, nebo jen takoví vyplašenci, jako já.
A jsou ostatní „terapeutičtí přátelé“ používaní na operačním sále stejní nebo je každý jiný? Mají stejný tvar a barvu nebo je každý originál. A jak a v čem je asi perou a dezinfikují, když smějí na operační sál? A ještě mnoho dalších otázek vyprodukovala moje mysl, která najednou úplně zapomněla vytvářet divoké představy o právě začínajícím lékařském zákroku.
Soustředěním se na hračku, kterou jsem si tiskla k tělu, moje mysl přestala bláznit a rozvíjet nejnemožnější katastrofické scénáře. Klid se začal rozlévat celým mým tělem.
To, co se odehrávalo potom, si moc nepamatuji. Všechno jako by bylo nějak zvláštně zamlžené. Jediné, co si pamatuji jasně a zřetelně, je dotek hračky v mé dlani opírající se o bok mého těla. A klid, který mi to dávalo.
Připadala jsem si jako malé dítě, které před usnutím svírá v objetí oblíbenou hračku a ta mu dává pocit bezpečí ve chvíli, kdy se noří do neznámého světa snů.
Ten, kdo vymyslel „terapeutického přítele“ v podobě malé hračky by zasloužil veliké poděkování. Za soucit s vyplašeným člověkem, který vstupuje do neznáma na operačním sále při zákroku, který se odehrává při plném vědomí. Za podporu ve chvíli, která se zvenčí jeví jako banalita, ale pokud jste v té situaci vy sami, je to značně nepříjemné pro pocit křehkosti a zranitelnosti, který vás pohltí a vy se v něm tak trochu topíte. Hračka v dlani je kotvou nebo pomyslným stéblem trávy, kterého se chytá topící. Stéblem, které vám dodá pocit klidu a bezpečí.
Díky maličký, terapeutický příteli, díky malinký červený pejsku s roztomilým bílým flíčkem kolem jednoho očička. Pomohl jsi mi víc, než by kdo čekal, víc, než jsem čekala já. Děkuji, vděčně děkuji.
