Článek
Vozy městské hromadné dopravy jsou svět sám pro sebe. Kdo by ho neznal. Lidé namačkaní jeden na druhého, cizí obličeje tak blízko vaší hlavy. Někdo vám dýchá za krk a vy se ani nemůžete otočit, abyste zjistili, kdo to je, jak je tu těsno. Vlastně se ani nechcete otočit a zjistit, kdo to je. Toužíte po tom udržet si svůj vlastní svět bez přítomnosti vetřelců zvenčí. A při tom stojíte s bídou na jedné noze, na kterou vám neustále někdo šlape, a vy balancujete rovnováhu, abyste neskončili někomu ze sedících na klíně, nebo ještě hůř, na zemi.
Lidé, zvířata, věci, batohy
Jezdím často městkou hromadnou. V Praze je to asi nejsnazší způsob, jak se dostat z bodu A do bodu B. Hlavně, když ten bod B je někde v centru. Tam prostě autem nezaparkujete, nezaparkujete a nezaparkujete. A když náhodou se stane zázrak a vy najdete parkovací místo, je i krátký pobyt na něm tak drahý, že si to raději rozmyslíte. Metro, tramvaje a autobusy jsou proto mými častými společníky. A vše, co v nich cestuje stejně jako já. Od lidí přes zvířata až po kola a další rozměrné předměty až po všudypřítomné batohy na zádech kde koho. Nedostat během cesty ránu batohem do obličeje, je pro někoho menšího do výšky, jako jsem já, téměř zázrak. Přepravní řád sice zakazuje mít během cesty batoh na zádech, ale kdo by na to dbal, že. Pohodlí majitele batohu je přeci na prvním místě. Pohodlí všech je na prvním místě.
Každý se stará jen o sebe
Spěch získat místo na sezení je asi na prvním místě. A už dávno neplatí, že mladí lidé by měli přenechat místo na sezení handicapovaných spolucestujícím, matkám s dětmi nebo seniorům. Každý se stará jen o sebe a o druhé se nezajímá. Tedy většinou. Jistě existují nějaké výjimky, ale ty jsou opravdu hodně vzácné. Málokdy potkám někoho, kdo je laskavý a ohleduplný k ostatním spolucestujícím.
Většina lidí jen kouká do mobilů
Od té doby, co nové technologie umožnily přenos signálu pro internet a telefony i do linek metra, většin lidí upřeně kouká do mobilů, píše zprávy nebo přímo telefonuje. Někteří do svých telefonů hulákají tak hlasitě, aby překřičeli hluk jedoucího metra, kodrcající se tramvaje nebo autobusu, až všem okolo zaléhají uši. Fakt, že nikdo nechce poslouchat, jak se hádají s manželem, manželkou nebo šéfem, ani jak si domlouvají obchody se zákazníky, je jim jedno. Jejich pohodlí je na prvním místě. Nevnímají vás. Nezajímáte je. Nějaké vaše potřeby - třeba klid a ticho po rušném dni, když se vracíte domů z práce - jednoduše ignorují. Ohleduplnost je pro ně neznámé slovo. Slušné chování něčím, co je buď nikdo nenaučil, nebo něčím, čím prostě jen sobecky pohrdají. Jaké překvapení, když se setkáte s úplně opačným chováním.
Potkala jsem anděla
Z městské hromadné dopravy mám velké množství nepříjemných zážitků. A jestli i nějaké příjemné? Ať vzpomínám, jak vzpomínám, ne a ne najít nějakou hezkou vzpomínku. Nevadí. Metrem nejezdím kvůli hezkým zážitkům, ale kvůli nutnosti přemísťovat se z místa na místo. To, co se mi nedávno stalo, mě proto velice překvapilo.
Potkala jsem v metru anděla. Neměl křídla ani svatozář ani se nevznášel u stropu. Měl šedé, hezky upravené vlasy, elegantní čepici, usměvavé oči a tvář ženy, která toho jistě už hodně prožila. Její drobounké vrásky v obličeji by o tom mohly dlouze vyprávět. Tipovala jsem ji tak na osmdesát let.
Paní seděla na sedadle pro dva a vedle ní její dcera. Také už šedovlasá. Obě držely v náručí batůžky, ze kterých koukaly zelené větvičky. Zaujalo mě rozložení jehličí na větvičkách. Uslyšela jsem v hlavě hlas mého dědečka, jak mi jako malé holčičce vysvětluje, jak poznám od sebe smrk a jedli, když jsme vybírali vánoční stromeček. Babička vždy chtěla jen jedličku. Smrček prý má moc pichlavé jehličí, tvrdila. Jedlička je jemnější, říkávala. „Jedlička, holčička, má jehličí jako vlásky hezky hladce učesané na pěšinku,“ učil mě dědeček s úsměvem. „Smrček je rozpustilý chlapeček a má jehličky kolem dokola celé větvičky. Jako rozcuchaný kluk vlasy.“
Ta vzpomínka způsobila, že jsem se bezděčně usmála. Šedovlasá paní si toho všimla a tázavě se na mě zadívala. Tak jsem jí řekla, na co jsem si vzpomněla.
„Ano, máte pravdu, jsou to větvičky z jedle,“ usmála se na mě paní. „Roste nám na zahradě. Už je moc vysoká, tak jsme ji s dcerou musely zkrátit. Pár větviček si vezeme domů. Ale ještě hodně jich tam zůstalo,“ zamyslela se. „Nevíme, co s nimi.“
A pak se to stalo. S očima zářícíma jako vánoční světýlka mi podala dvě větvičky. A její dcera přidala třetí. „Vezměte si je. Ať máte hezký den. Berte to od nás jako vánoční dárek,“ řekla. Úplně jsme oněměla. To krásné gesto mě tak překvapilo, že mi až začaly stoupat do očí slzy dojetí. Paní si toho všimla a její oči se rozzářily ještě víc.
Vykoktala jsem ze sebe poděkování a větvičky přitiskla k hrudi, jako bych držela v náručí malé dítě.
„Moje dcera má dnes narozeniny,“ řekla ta líbezná paní. Má 64 let a mě bude už 84 let. Měly jsme dnes hezký den, tak jsem si řekla, že udělám radost i vám. Ať máte také hezký den.
Vánoční zázraky se dějí
Jedličku jsem naposledy viděla jako dítě. Myslím tento druh, ne ty co se dnes prodávají na trzích pod označením kanadská, dánská nebo co já vím jaká jedle. Tyto stromy mají malinko jinak uspořádané jehličí a nejsou tak nádherně šťavnatě světle zelené jako jedličky v mých vzpomínkách. Dnešní jedle jsou trochu stříbrné a modré. Víc se podobají stříbrných smrčkům.
Když paní s dcerou vystoupila, pořád ještě jsem nemohla uvěřit, že se to stalo. Svírala jsem v náručí křehké větvičky a před očima viděla pořád ty zářící oči něžné a křehké, šedovlasé ženy. A její úsměv, který byl tak upřímný a srdečný.
Odcházela jsem z metra s pocitem, že jsem právě byla svědkem a účastníkem vánočního zázraku. Nečekaný dar od srdce k srdci. Jen tak, pro radost.
Andílku světlý, který ses proměnil v jemnou ženu, děkuji ti za toto kouzelné adventní setkání. A ať tě to Největší světlo, jehož narození budeme slavit zhruba za dva týdny, chrání a udržuje v plném zdraví, abys mohl rozdávat radost a obdarovávat láskou lidi, tak jako jsi obdaroval mě. Děkuji, andílku, děkuji.
