Článek
Mám ráda kavárny. Jejich specifickou atmosféru, vůni, židličky a křesílka, kulaté stolečky nebo sametové boxy, porcelánové hrnečky a cukřenky. Cukřenky dnes vídám už jen málokde, ale nikdy nezapomenu na malinkou kavárnu kdesi na Moravě, kouzelně veselou a odlišnou od všech ostatních. Zdi i strop měla vymalované pomerančově oranžovou barvou a víčka drobných skleněných cukřenek zdobily dva malinké zářivě oranžové pomeranče. Sloužily jako úchytka, aby se víčko dalo zvednout.
Dnes už většinou dostanou všude cukr v malém balení na tácek nebo talířek s kávou. Cukřenky nějak zmizely v propadlišti času. Myslím ty hezké a elegantní, ne ty které jsou jen veterány z doby před „Sametovou proměnou“, pouhé zašlé zásobníky na sladidlo v podobě jakési skleněné hrušky s kovovou rourkou uprostřed, kterou se sypal ven cukr.
Právě kvůli takovýmto drobnostem, jako jsou cukřenky nebo jiné drobné detaily na stolech, miluji kavárny a ráda se vracím tam, kde si někdo dal tu práci, aby mě, hostovi, udělal radost.
Čistota na prvním místě
Nejraději se vracím tam, kde je čisto. Ne, nemám na mysli jen stav ubrusů či ubrousků, povrchů stolků nebo sedaček na židlích či sametového polstrování křesel a boxů. Nemám na mysli jen čistotu hrnečků, sklenic, talířků a lžiček. To je dnes už naprostou samozřejmostí. Sleduji něco úplně jiného. Toalety. Všimli jste si, že vzhled, vybavení a úroveň péče o toalety vám prozradí, jak to vypadá v celkovém zákulisí celého podniku? Když je perfektně čisto na toaletách, když to tam voní, je nad slunce jasnější, že brilantní čistota bude i za barem, v kuchyni, prostě všude.
Zlaté labutě i hejno much
V jedné vyhlášené pražské kavárně, které pevnou rukou vládne perfekcionalista vyžadující oslovení šéfe, ano Šéfe, nedaleko Masarykova nádraží, mají na toaletách zlaté kohoutky ve tvaru labutí. Překrásné umělecké dílo. Brada mi spadla až ke kolenům. Celý podnik měl nádherný interiér, ale ten luxus na WC vše pozvedl ještě o level výš. Prostě nezapomenutelné, noblesní prostředí.
Jinde mě naopak šokovala ve vyhlášené restauraci velice nízká úroveň toalet. Jako by se vrátily o čtyřicet let nazpět. Rozbitá splachovadla, rozbité kohoutky a otevřeným oknem bez síťky proti hmyzu dokonce poletující mouchy, které přilákal silný zápach. Zmizela jsem odsud rychlostí blesku.
Černé kočky se sklenicemi vína v packách
To, že někdy potkám na toaletě v kavárně černou kočku, která drží v pacce sklenku s vínem, by mě ale nenapadlo ani ve snu. A ne jen jednu. Byly hned čtyři. Každá jiná. Jedna menší a méně rozcuchaná, než ostatní, další větší a se sklenkami vína různých tvarů v tlapkách. To, co měly společné, bylo, že vypadly lehce naštvaně. A jako by nebyly ani příliš střízlivé. S tou sklenkou vína v tlapce a výrazem ve tváři působily tak trochu drze, vyzývavě a že pro ostřejší slovo asi nepůjdou daleko.
Pátá černá kočka byla úplně jiná. Byla obrovská a viděla jsem z ní jen hlavu. Číhala u schodů, kterými lidé sestupovali do podzemních prostor se zrcadly, umývadly a toaletami. Ta jediná se tvářila přátelsky. Jako domácí mazlíček. Ty ostatní ale vypadaly, že většinu života prožily na ulici. Toulavé, drzé, věčně hladové a často opilé. Prostě jako pouliční kočky. Bez domova. Žijící volně a nespoutaně bez jakýchkoliv pravidel, na ulici. A to ne na nějaké ledajaké ulici. Na ulici, na které stojí i světoznámý Červený mlýn, kabaret Moulin Rouge. V Paříži. Na vteřinu mi prolétla hlavou myšlenka, jestli nezačnou zpívat hlasem Edit Piaf. Pak jsem si uvědomila, že hlas této podivuhodné zpěvačky zní na tomto podivuhodném WC z reproduktorů. Jak stylové.
Hodně prožily a hodně pamatovaly
Všechny ty kočky na mě koukaly z obrázků pověšených na zdech obložených bílými kachličkami. Zaplňovaly prázdný prostor mezi zrcadly visícími nad umývadly. Umývadla působila moderně na rozdíl od kachliček. Na těch bylo víc než zřejmé, že už opravdu hodně pamatují. A jednotlivé kabinky s toaletami vyprávěly ještě starší historii. Jestli to měl být úmysl, protože tato kavárna byla založena už v roce 1881, nevím. Na mě to nezapůsobilo zrovna lákavě, spíš naopak. Následný pohled na lehce přiopilé kočky s divokým výrazem ve tvářích a se skleničkami vína v packách, ale vše napravil. Pobavil mě a rozesmál.
Zavinil to déšť
A kde že jsem to vlastně byla? Ano, poznali jste to hned. Byla jsem ve slavné Chat Noir (Černá kočka) v Paříži. V prvním momentě jsem vůbec netušila, do jaké kavárny jsem vstoupila. Nečekaně se spustil déšť, když jsem na prostranství u Moulin Rouge čekala na malinký turistický vláček, aby mě vyvezl po strmém Montmartru až na jeho vrcholek, k bazilice Sacre-Coeur. Jít do kavárny kabaretu jsem se styděla, a tak jsem se rychle rozhlížela, kam se schovat, než přeháňka ustane. V ulici před sebou jsem uviděla v dálce červenou markýzu vystupující do ulice. Ta barva markýzy rozhodla. Jistě to bude kavárna. Tam půjdu. Poběžím.
Šla jsem dost rychle. A nejen kvůli dešti. Výlohy obchodů v ulici kolem mě byly totiž plné oblečků a pomůcek a kdoví čeho pro erotické hrátky dospělých. Cítila jsem se nepříjemně mezi takovými výlohami a s hlavou sklopenou jsem utíkala k té vzdálené kavárně s červenou markýzou a bez rozmýšlení a bez rozhlížení hned vběhla dovnitř a sedla do její jakési úzké zimní zahrady. Čelem k oknu. Vzápětí jsme si uvědomila, že je to prostor vyhrazený pro kuřáky. Zasklený, aby na ně nepršelo, ale nahoře, pod látkovou markýzou, otevřený, aby větral. Tento samostatný prostor vyhrazený kuřákům působil lacině. Kdyby venku nepršelo, nezůstala bych tu.
Překvapilo mě, kde to jsem
Až po chvíli mi došlo, kde to vlastně jsem. Na malém kulatém stolku přede mnou se na mě dívala z obrázku hubená, černá kočka s drzým výrazem v oku a rozcuchanou srstí. Její „kolegyně“ jsem pak objevila i v podzemí na toaletách. Ocitla jsem se neuvěřitelnou náhodou ve velice slavné kavárně Chat Noir založené před skoro 150 lety. Kdybych tu kavárnu cíleně hledala, tak při mých orientačních schopnostech bych pravděpodobně ještě dnes bloudila uličkami Paříže a hledala a hledala. Jenže já ji nehledala. A přesto našla. Déšť mě do ní zavedl. Všimli jste si, že déšť někdy dokáže zvláštní věci? Skoro by se mi chtělo říci mystické. Symbolika černé kočky je totiž odedávna spojená s výraznou změnou v životě člověka. Snad i proto slavná Chat Noir stále existuje a vítá hosty ve své náruči.
Chat Noir stála na klavíru
Tu skutečnou, úctyhodnou Chat Noir jsem ale uviděla až ve vnitřních prostorách kavárny. Velice krásně zařízených a vyzdobených prostorách. Ústředním bodem byl obrovský černý klavír. Hudebníci tomuto typu říkají křídlo. A na něm stála. Obrovská, porcelánová, celá černá. Chat Noir. Kočka. Ta, která dala jméno kavárně a před mnoha lety i jednomu parfému. Jestli parfém existuje dodnes, nevím. Vůně pařížské kavárny Chat Noir mě ale bude provázet ve vzpomínkách určitě ještě dlouho. Stejně jako veselá vzpomínka na poněkud nestřízlivé kočky na obrázcích zdobících toalety.
Mňau.
