Článek
Když se spravedlnost ohýbá II.
aneb policista podporuje zločin k osobní mstě
Pokračování skutečného příběhu o tom, jak se spravedlnost v Česku může ohýbat pod tlakem osobní msty a mocenských zájmů. Tentokrát se terčem nestala autorka, ale její syn – obviněný z absurdního trestného činu, ačkoliv důkazy hovoří jasně v jeho prospěch. Je to jen osobní zkušenost, nebo varovný signál pro nás všechny?
Ilustrace symbolizující absurdní obvinění a zneužívání moci v české justici.
Když to nešlo na mě, půjde to na mého syna
Tentokrát se terčem nestala přímo moje osoba, ale můj syn. Důvod? Prostý – když se nepodařilo zničit mě, rozhodl se jistý policista, plukovník a právník, který byl navíc mým bývalým zákazníkem, ublížit mé rodině.
Spojil se nejen s mým bývalým zaměstnancem, který mě v minulosti okrádal, ale dokonce i s několikrát odsouzeným podnikatelem, jehož milionové majetky lze těžko vysvětlit jinak než „urputnou a poctivou podvodnou činností“.
Absurdní obvinění
A tak vzniklo obvinění mého syna. Z čeho? Ze zpronevěry stavebního lešení starého dvacet let, které bylo údajně majetkem onoho podnikatele. Přitom jde o lešení koupené v insolvenční dražbě za pouhých 10 tisíc.
Důkazy, že by se mého syna dopustil něčeho nezákonného, neexistují. Naopak – existují důkazy, že se věc nestala tak, jak tvrdí žalobci. Dokonce existuje protokol o vrácení věci, podepsaný samotným „poškozeným“. Ten nakonec, byť velmi nerad, musel přiznat, že podpis je jeho.
Kdo stojí proti nám?
Jako hlavní svědci se objevují:
- bývalý zaměstnanec s pochybnou pověstí,
- recidivista odsouzený za ozbrojené přepadení pošty
- a nakonec opět policista plukovník, který se nebál lhát, až se prášilo.
Celá kauza se táhne už pátým rokem. A proč? Protože když se jednou justiční mašinérie rozjede, málokdo má odvahu ji zastavit.
Nikdo ti nepomůže
Vzpomínám si na slova bývalého ministra „NEspravedlnosti“ při zadržení Jiříkovského:
„A nikdo ti nepomůže.“
Měl pravdu. V dnešní „závislé“ justici rozhoduje často spíše to, kdo má kontakty, vliv nebo peníze, než co říkají důkazy a zákony.
Kam jsme to nechali dojít?
A tak se ptám: opravdu chceme takový právní stát?
Chceme žít v systému, kde se z policistů a soudců stává novodobá „šlechta“, která se zákony neřídí, ale ohýbá je podle svých potřeb?
Já osobně říkám jasně:
V takovém právním systému žít nechci.
Ale nejde jen o mě. Je to o nás všech.
Každý občan je v takovém systému ohrožen – kdokoliv může být na objednávku ničen, kriminalizován a zbaven svých základních ústavních lidských práv.
Kam až to necháme my, občané, dojít?
