Článek
Narodil se v Rakovníku 26. listopadu 1907, ale vždy za svůj domov považoval Beroun, kam se jako malý chlapec s rodinou přestěhoval. Prý nedokázal chodit normálním tempem, musel vždy běhat. Říkalo se o něm, že má dvoje plíce a že utekl s cirkusem (alespoň na dvě představení) a musel ho domů přivést obecní policajt.
Učil se v Praze uzenářem a zamiloval se do boxu. Nechtěli s ním boxovat, prý z něj pořád cítili uzenářskou dílnu, ale nevzdal se. Nikdy. Trénoval víc než ostatní, jeho fyzička byla neskutečná, podoben filmovému Rockymu trénoval na půlkách prasat, na telecím a pak se modlil, aby pan mistr - jeho strýc - nepřišel na to, kdo polámal všechna ta žebra. V ringu byl doslova k neutahání.
Když se stal amatérským rohovníkem, většinu zápasů vyhrál nelidským nasazením, prý dokázal udeřit až šestkrát za vteřinu, ale měl mizernou práci nohou, ne úplně čistý styl a také rány vynikaly spíše frekvencí než silou.
Pod vedením manažera Vladimíra Hrubana přešel do profesionálního ringu s opět sklízel velké úspěchy. Miloval, když ho oslavovali v ringu. Přesto pro noviny i pro sebe zůstával skromným klučíkem, jehož světlé vlasy a úsměv obdivovali novináři a také mnohé ženy, ale on se prý o ženy mnoho nezajímal, maminka ho hlídala, asi stejně jako ho hlídal manažer.
Boxoval v Praze, v Berlíně, ve Vídni, prorazil v Paříži. Během prvního roku profesionální kariéry prošel sedmnácti zápasy, až na ten poslední všechny vyhrál. Pro srovnání, dnes rohovníci na této úrovni boxují dvakrát, maximálně třikrát do roka.
Psalo se o něm ve všech novinách, zatímco před ním se zprávy o boxu krčily jako trpaslíci sportovních rubrik, on dokázal rohování dostat na titulní stránky deníků. Psalo se o něm ve všech státech, které prošel, zvláště lichotivé jsou články na prvních stranách francouzských listů, vždyť Paříž byl ve třicátých letech dvacátého století skutečně evropskou Mekkou boxu.
Setkával se s celebritami, s boxerskými jako byl Max Schmeling nebo uměleckými jako byla Any Ondráková, Vlasta Burian, Karel Lamač a mnozí další.
Boxerskou zemí zaslíbenou byla vždy Amerika. Jak v počtu boxerů, tak v jejich kvalitě a ve výších honorářů za zápasy.
Franta nejdříve na počátku kariéry odmítl odjet do USA s českým rodákem Jackem Rootem (polo-mýtickým prvním mistrem světa polotěžké váhy), ale v roce 1931 už do USA vyrazil.
První turné nebylo špatné. Vítězil, remizoval, prohrál, ale hlavně boxoval v New Yorku v legendární Madison Square Garden nebo v Chicagu před očima nadšených krajanů. V Chicagu nastoupil do ringu dokonce při večeru, kde v hlavní dvojici boxoval (neúspěšně) se vracející legendární Jack Dempsey.
Vrátil se do Evropy. Boxoval. Ne úplně ideální Hrubanovo vedení vyústilo v několik mizerných „matchů“, do nichž musel Franta hubnout, a to ho oslabovalo.
Druhý „výlet“ do Ameriky byl průšvihem. Pouze jeden jediný zápas proti Vince Dundeemu skončil Frantovým výpraskem a potupným odjezdem do Evropy.
A tak úspěšně se rozvíjející kariéra dostala ránu, z níž se již nevzpamatovala. Franta se pohádal s manažerem a snažil se zbavit dlouhodobé smlouvy, kterou s ním neprozřetelně uzavřel.
Celá situace nebyla zrovna nejpříjemnější. Franta i jeho otec útočili na Hrubana dosti nevybíravě, padaly i skutečné rány pod pás. Bulvární i nebulvární tisk řádil, tentokrát Frantu na titulní strany nedostaly jeho sportovní výkony, ale podivná obvinění. Třeba, že Franta dostal od továrny JAWA motocykl, ale nemohl ho používat, protože na něm jeho manažer vozil manželku. Hruban mu nezůstal nic dlužen.
Matematika hovořila jasně, Nekolného výdělky padaly zejména na domácích kolbištích vinou špatné smlouvy dolů jako kámen. Z jednoho večera si odnesl pouhých 71 korun výdělku. Proč? Neprozřetelně podepsal Hrubanovi, že dostane podíl na zisku, ne paušální honorář jako do té doby.
Po dlouhých tahanicích, i soudních, se cesty dr. V. Hrubana a Franty Nekolného v roce 1933 nadobro rozešly. Hruban se stal sportovním redaktorem v Melantrichu a jako odbojář se dostane za druhé světové války do koncentráku, z něhož se nikdy nevrátí. Nekolný pod vedením nového manažera Františka Malínského se pokoušel od roku 1934 obnovit kariéru.
Malinský ho dostal dokonce do tvou titulových zápasů, o čs. titul ve váze welterové boxoval s Eddy Hrabákem a o titul ve střední váze s geniálním tanečníkem Vildou Jakšem. Oba matche prohrál, i když ten druhý byl kvůli protestům nakonec anulován.
Vyhrál, prohrál, prohrál, psalo se o jeho návratech, pádech, o možném dopingu, o koncích kariéry, o nadějích, o zklamáních. Nakonec po řadě nešťastných porážek a množství zranění skončil kariéru v květnu 1935 v pouhých osmadvaceti letech. Měl za sebou 55 profesionálních zápasů, z toho 34 vítězství, 16 porážek a 5 remíz.
Pak se, ač znám jako „nepřítel žen“, oženil, pořídil si vysněný uzenářský krámek na Žižkově, možná tak trochu snil o návratu do ringu, snad se o něj i pokoušel, ale vše je zahaleno tajemstvím, protože k profesionálnímu comebacku nakonec nedošlo. Spoluzakládal boxing club Nekolný, hrál si na promotéra a matchmakera.
Pak již zcela sešel z myslí a očí. Pracoval po jistou dobu v ČKD, ale kvůli následkům utrpěných zranění odešel do invalidního důchodu. Hučelo mu v uších, ztrácel rovnováhu, žil v ústraní a skoro zapomenut. Přesto se dočkal více než osmdesátky, legenda čs. profesionálního boxingu, sám velký srdcem, ale malý postavou Franta Nekolný zvaný Česká mlátička nebo Boxer - kulomet zemřel v Praze 4. října 1990.
Tak Franto, tam nahoru, ring volný!
