Článek
Byl to jeden z těch dnů, kdy se čas zdál pomalejší, kdy déšť nepřinášel smutek, ale zvláštní klid. Město bylo ponořené do jemné mlhy a šedivé kapky klouzaly po okenních tabulkách jako slzy, které už dávno nepatřily žádnému člověku.
Klára seděla sama v malé kavárně na rohu ulice. Byla to její oblíbená skrýš – útulné místo s tlumeným světlem, vůní čerstvé kávy a stěnami, které naslouchaly beze slov. Měla tu pocit, že i kdyby svět venku zmizel, tady by zůstalo něco skutečného. Možná i ona sama.
Venku lidé spěchali s deštníky, klopili hlavy a vyhýbali se kalužím. Klára jejich pohyby sledovala přes zamlžené sklo. Cítila se trochu jako pozorovatelka cizích příběhů – těch, které nikdy nezačne, ale přesto si je domýšlí. Představovala si, kam ti lidé jdou. Zda na ně někdo čeká. Zda jsou šťastní.
Neměla v plánu se zamilovat. Ani ten den, ani žádný jiný. Poslední vztah jí nechal v srdci prázdné místo, které dlouho zaplňovala tichými večery, knihami a samomluvou. Už dávno si zvykla být sama – někdy až příliš.
A pak ho uviděla.
Stál přes ulici, pod modrým deštníkem, který vůbec neladil s jeho tmavým kabátem. Nevypadal, že by někam spěchal. Naopak – jako by se ztratil mezi kapkami. Očima těkal po okolí, hledal… něco? někoho?
A pak jejich pohledy náhle splynuly. Jen na krátký okamžik, ale tak intenzivní, že Klára přestala dýchat. Měla pocit, jako by ji ten cizinec znal, jako by si ji pamatoval z jiného času – nebo z jiného života.
Usmála se. Ne moc, jen koutkem rtů. Možná jen z reflexu, možná proto, že se najednou necítila tak sama.
Muž zaváhal. A pak vykročil. Přecházel ulici, drobně se vyhýbal autům a kalužím, ale jeho oči zůstávaly upřené na ni.
Když otevřel dveře kavárny, cinkl zvoneček a vůně deště se vnesla dovnitř spolu s ním.
„Promiňte,“ řekl, trochu rozpačitě, ale s úsměvem. „Nechci rušit. Ale… mám pocit, že vás odněkud znám.“
