Článek
Jako děti jsme měli pocit, že letní prázdniny trvají věčnost. Dnes se otočíme a půl roku je pryč. Čas se přitom nezrychlil. Změnilo se něco jiného – způsob, jakým ho prožíváme.
Vzpomínáte si ještě na dobu, kdy jeden školní rok působil skoro nekonečně?
Čekání na narozeniny bylo dlouhé, Vánoce byly někde v nedohlednu a dva měsíce letních prázdnin připomínaly malý samostatný život.
Pak člověk dospěje.
Najednou je leden, za chvíli léto a ještě než si stihneme zvyknout na podzimní počasí, z obchodů na nás znovu koukají vánoční dekorace.
Člověka občas napadne zvláštní otázka:
Kam se ten čas vlastně ztrácí?
Každý rok tvoří menší část našeho života
Existuje jednoduchý způsob, jak se na to podívat.
Pro desetileté dítě představuje jeden rok desetinu jeho dosavadního života. Je to obrovská část všech zkušeností, které zatím získalo.
Pro čtyřicetiletého člověka je jeden rok pouze jednou čtyřicetinou jeho života.
Samozřejmě to neznamená, že mozek doslova počítá procenta. Dobře to ale ukazuje, proč může stejných dvanáct měsíců subjektivně působit úplně jinak.
Pro dítě je rok obrovský kus světa.
Pro dospělého je to další kapitola v už velmi dlouhé knize.
Problém může být také rutina
Dětství je plné prvních zkušeností.
První den ve škole. První výlet bez rodičů. První nejlepší kamarád. První koncert. První cesta do zahraničí. První velké zklamání.
Mozek dostává neustále nové podněty.
Dospělý život ale může snadno sklouznout do režimu:
vstát, práce, nákup, domů, telefon, seriál, spát.
A znovu.
A znovu.
Když jsou jednotlivé dny velmi podobné, nemáme tolik výrazných vzpomínek, které by je od sebe oddělovaly.
Když se potom ohlédneme za posledním měsícem, může působit, jako by téměř zmizel.
Zvláštní paradox času
Na vnímání času je zajímavá jedna věc.
Když se nudíme, čas se vleče.
Pět minut čekání může působit jako půl hodiny.
Když se ale dobře bavíme, několik hodin uteče skoro okamžitě.
A přesto se na období plné zajímavých zážitků často později vzpomíná jako na něco dlouhého a bohatého.
Naopak několik měsíců stereotypu může zpětně působit jako krátký okamžik.
Možná tedy nezáleží pouze na tom, kolik času máme.
Záleží také na tom, kolik života do něj skutečně vložíme.
Telefon nám může ukrást víc času, než si uvědomujeme
Je večer a člověk si řekne:
„Jen na chvíli se podívám na telefon.“
Jedno video.
Druhé.
Několik příspěvků.
Pár zpráv.
Najednou je o hodinu později.
Nejde o to tvrdit, že telefony nebo sociální sítě jsou automaticky špatné. Problém nastává ve chvíli, kdy velkou část volného času strávíme činností, po které nám nezůstane téměř žádná výrazná vzpomínka.
Zkuste si vybavit deset videí, která jste viděli před třemi dny.
Možná si nevzpomenete ani na jedno.
Ale pravděpodobně si stále pamatujete výlet, koncert nebo zvláštní večer s přáteli před několika lety.
Dá se čas zpomalit?
Hodiny samozřejmě zastavit neumíme.
Můžeme ale změnit způsob, jakým svůj čas prožíváme.
Nemusí jít o žádné velké životní revoluce.
Stačí občas udělat něco jinak.
Vyrazit na místo, kde jsme nikdy nebyli.
Naučit se něco nového.
Začít sportovat.
Jít jinou cestou domů.
Setkat se s člověkem, kterého jsme dlouho neviděli.
Odložit na večer telefon.
Vytvářet okamžiky, které se od ostatních dnů něčím odlišují.
Protože možná největší problém není v tom, že život utíká příliš rychle.
Možná je problém v tom, že příliš mnoho našich dnů vypadá stejně.
Čas nezpomalíme. Ale můžeme ho začít více vnímat
Nikdo z nás neví, kolik času má před sebou.
Právě proto je zvláštní, kolik dní dokážeme prožít na automatický režim a přitom čekat na nějaký budoucí okamžik.
Na víkend.
Na dovolenou.
Na léto.
Na lepší práci.
Na dobu, kdy konečně budeme mít čas.
A mezitím běží život.
Možná tedy nepotřebujeme zjistit, jak zastavit čas.
Stačilo by se občas zastavit my sami.
