Článek
Letos jsme se rozhodli vynechat Chorvatsko a vyrazit do Itálie. Chtěl jsem dceři ukázat něco jiného než obligátní Makarskou. Vybrali jsme menší letovisko poblíž Kalábrie, kde moře voní po soli a káva chutná jako sen. Jenže už druhý den jsem se ocitl uprostřed trapné situace, která mě donutila přehodnotit, jak se my Češi na dovolené chováme. A nebyl to zrovna hezký pohled.
Byl obyčejný letní den. Dopoledne jsme šli s dcerou na pláž, malou, upravenou, s místními starousedlíky, kteří přesně věděli, kam dát deku, jak nahlas si povídat a kdy vytáhnout domácí focacciu.
Pak dorazila česká výprava. Už z dálky bylo slyšet hudbu z přenosného reproduktoru, někdo zapnul kabáty nebo něco podobně výživného, pár lidí rozbalilo stany a vytáhlo basu piv. Přísahám, že než jsem se otočil, měli postavený vlastní „kemp“ přímo mezi lehátky místních.
Nešlo si nevšimnout, že Italové kolem nás ztichli. Někteří znechuceně vstali, jiní si začali šeptat. Nakonec starší pán, zřejmě místní, vstal a něco jim řekl. Tipuju, že šlo o slušnou žádost o klid. Reakce? Výbuch smíchu, mávnutí rukou a komentář v češtině: „Ať si políbí šos.“
V tu chvíli jsem se podíval na dceru, která si zrovna hrála v písku. A bylo mi fakt trapně. Ne za ni, ale za nás – za ty naše. Ten moment mi zůstal v hlavě celý zbytek dne. Všude kolem nás klid, slunce, moře… a uprostřed toho hlučný ostrov pivních vtípků, opalovacích krémů a plastových tašek.
Od toho dne jsem začal víc pozorovat – a musím říct, že Italové jsou neskutečně trpěliví. Smějí se, pomohou, když nevíte, kde zaparkovat, pozvou vás na kávu, i když si nerozumíte. Ale i jejich trpělivost má meze.
Jasně, nejsme jediní hluční turisté. Ale když se na nás někdo podívá s tím výrazem „zase ti Češi“, chápu ho. Nechci moralizovat. Jen si příště, než na pláži otevřeme další plechovku a pustíme reprák na plné pecky, zkusme vzpomenout, jak by se nám to líbilo doma. Možná pak nebudeme muset poslouchat, jak si Italové šeptají za zády. A možná se budeme moci znovu cítit jako vítaní hosté.
