Článek
Cestování s dětmi občas přináší nečekané zážitky. Na jihu Itálie jsme dorazili unavení a trochu nervózní. Netušili jsme, že si lekci o úctě a pokoře neodneseme my, ale místní recepční – a to díky jedné nečekané větě naší dcery.
Dorazili jsme do menšího penzionu poblíž pobřeží Kalábrie. Uvítala nás mladá recepční s nepřehlédnutelnou dávkou „profesionálního“ úsměvu. Když se moje osmiletá dcera zeptala anglicky, jestli máme pokoj s výhledem na moře, recepční se otočila k kolegyni a s pobavením její větu zopakovala – trochu parodicky.
V ten moment jsem ztuhl. Není tohle chování trochu neprofesionální?
K mému překvapení se dcera nenechala rozhodit. Krátce se nadechla a zcela klidně pronesla: „Anche gli ospiti più piccoli meritano rispetto.“ (I malí hosté si zaslouží úctu.)
Obě ženy ztichly. Ten okamžik byl jako z filmu. V tu chvíli se z usměvavé paní za pultem stala profesionálka, která pochopila, že za malou holčičkou může stát víc než jen dětské otázky.
Dcerka s námi kdysi žila pár měsíců v Toskánsku, kde jsme pracovali na dálku. Chodila tam do malé školy a s místními dětmi si rychle osvojila jazyk. Italštinu už sice moc nepoužívá, ale zjevně si pamatuje to důležité – jak se ozvat, když je třeba.
Zbytek pobytu byl dokonalý. Recepční se chovala mile, bez přetvářky. A my jsme si vychutnali každé ráno s výhledem na moře a kávou v ruce. Dcera se stala malou hrdinkou naší cesty – a nám připomněla, že i děti umí nastavovat zrcadlo dospělým.
Ne vždy jsou kulturní rozdíly výmluvou pro nezdvořilost. A někdy stačí jedno jediné dítě, aby připomnělo, že hostem může být kdokoli – malý i velký. Tahle dovolená nám zůstane v paměti ne kvůli slunci, ale kvůli jedné větě v italštině, která změnila celý týden.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
